IV.ÚS 2729/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2729/23 ze dne 3. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele K. V., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., sídlem Jandova 185/6, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1184/2023-193 ze dne 19. července 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 238/2022-162 ze dne 7. září 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 28 C 257/2019-112 ze dne 17. prosince 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a P. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutím. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatele na určení, že zůstavitelka Z. V. byla ke dni úmrtí dne 5. prosince 2018 vlastníkem družstevního podílu v Bytovém družstvu X (členství v družstvu bylo spojeno s právem užívání bytu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal, že vedlejší účastník prokázal, že již v roce 2010 (blíže neurčeného data) uzavřel se zůstavitelkou (matkou stěžovatele a vedlejšího účastníka) ústně dohodu o převodu členských práv a povinností a choval se v souladu s jejím obsahem (zrušení stavebního spoření a převedení peněz na účet zůstavitelky, splácení anuity, účast na členských schůzích družstva). Písemná smlouva o převodu členského podílu z roku 2015 pouze deklarovala uzavření smlouvy ústně v roce 2010. V roce 2015 sice zůstavitelka již trpěla Alzheimerovou nemocí, ale vzhledem k okolnostem i přes pokročilé onemocnění podle obvodního soudu věděla, co podepisuje. Vycházel přitom ze závěrů Úřadu práce České republiky (dále jen "úřad práce") na základě osobního šetření a pohovoru se zůstavitelkou. Soudní znalec naopak vycházel pouze ze zdravotnické dokumentace zemřelé, a i ten připustil možnost částečného zlepšení zdravotního stavu po propuštění z nemocnice. Odmítl, že by smlouva uzavřená v roce 2010 byla pouze smlouvou o smlouvě budoucí a vyžadovala tak písemnou formu. 3. K odvoláním stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že se obvodní soud věcí pečlivě zabýval žalobní argumentací stěžovatele, kterou opakuje v odvolacích námitkách, a proto odkázal na rozsudek obvodního soudu. Doplnil, že dohoda odpovídala obecným požadavkům projevu vůle účastníků a předmětu převodu, nadto v době uzavření, tedy v roce 2010, byla zůstavitelka zcela zdráva. Vysvětlil, proč nemohlo jít o smlouvu o smlouvě budoucí. Nepřijal názor stěžovatele týkající se vady upřednostnění závěrů úřadu práce před znaleckým posudkem a dodal, že i posudkový lékař úřadu práce vycházel z lékařských zpráv jako znalec a zůstavitelka nebyla shledána osobu závislou na pomoci jiné osoby. 4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele odmítl z důvodu, že není přípustné podle § 238a, ani podle § 237 občanského soudního řádu, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Konstatoval, že posuzovat skutkové závěry Nejvyššímu soudu nepřísluší. Právní závěr městského soudu o platném uzavření dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu v roce 2010 shledal Nejvyšší soud souladný se svou judikaturou, nepřisvědčil tak námitce stěžovatele, že smlouva měla mít písemnou formu, neboť šlo o smlouvu o smlouvě budoucí, a ani námitce, že byla porušena zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. Nejvyšší soud zdůraznil s odkazem na svou judikaturu, že je přípustné platné uzavření smlouvy o převodu vlastnictví i v případě, že předmět převodu ještě neexistuje. Stejně tak shledal souladné se svou judikaturou závěry nižších soudů k odchýlení od závěrů znaleckého posudku. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neobjasnily řádně skutkový stav - kdy a jak měla být uzavřena dohoda o převodu podílu v bytovém družstvu - a nezjistily rozhodné skutečnosti, zejména splnění podmínek pro platné uzavření smlouvy v roce 2010 (rozpor se zásadou, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má) a okamžik vzniku členství zůstavitelky v družstvu. Tvrdí, že i kdyby zůstavitelka a vedlejší účastník skutečně dohodu uzavřeli, šlo o smlouvu o smlouvě budoucí. Obecným soudům rovněž vytýká, že nepřihlédly ke znaleckému posudku o zdravotním stavu zůstavitelky při převodu členství v družstvu (demence, Alzheimerova choroba) v roce 2015, znalecký posudek nehodnotily a od jeho závěrů se bez přesvědčivého odůvodnění odchýlily. Opomněly tak přihlížet k absolutní neplatnosti jak smlouvy z roku 2015, tak dohody z roku 2010. Ta měla spočívat v nezpůsobilosti zůstavitelky uzavřít smlouvu v roce 2010 před vznikem družstva (družstvo vzniklo dne 23. srpna 2010, vedlejší účastník poslal peněžitou částku zůstavitelce jako polovinu členského vkladu již dne 18. srpna 2010) a v roce 2015 z důvodu zdravotního stavu zůstavitelky. 6. Dále namítá, že Nejvyšší soud se značnou částí jeho námitek nezabýval, s nastíněnými otázkami a s odkazovanou judikaturou se nevypořádal a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Naopak odůvodnění judikaturou o převodu nemovité či movité věci, která ještě neexistuje, je nepřiléhavé a neodpovídá právní otázce vymezené přesně a konkrétně v dovolání. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že by napadal samotné hodnocení důkazů a skutková zjištění. Dle jeho názoru Nejvyšší soud nepřípustně rozšířil skutkové závěry a právní závěry, argumentoval-li judikaturou ke smlouvám s odkládací podmínkou. Konečně brojí proti tomu, že by odklon obecných soudů od závěrů znaleckého posudku byl v souladu s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv a svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu nebo s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k zásahu do ústavně zaručených práv. 9. Ústavní soud připomíná závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), podle nichž může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že při posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. 10. Ústavní soud si vyžádal stěžovatelem podané dovolání a zjistil, že stěžovatel v podstatné části dovolání, stejně jako ústavní stížnosti, brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům obecných soudů. Stěžovatel předkládá své vlastní skutkové a především právní závěry, které mnohdy směšuje.