IV.ÚS 2730/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2730/21 ze dne 16. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelek K. B., M. B. a V. B., zastoupených Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou, sídlem Eliášova 467/28, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2021 sp. zn. 5 To 180/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. dubna 2021 č. j. 1 T 8/2021-247, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla obviněná H. R. (dále jen "obviněná") uznána vinnou přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se zkráceně dopustila tím, že po předchozí slovní rozepři ve vzájemně problémovém soužití a užívání společných prostor vzala do ruky sekeru, začala s ní mávat a přehazovat si ji z ruky do ruky, a přitom na stěžovatelky jako poškozené křičela, že je zabije a rozseká na malé kousky, což v nich vyvolalo obavy o zdraví své a svých dětí nacházejících se vedlejší místnosti, a to i s ohledem na skutečnost, že s obviněnou měly již v minulosti četné verbální i fyzické konflikty. Za to byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. 3. Stěžovatelky byly daným rozsudkem podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu v odůvodnění rozhodnutí obvodní soud uvedl, že stěžovatelky se k trestnímu řízení řádně a včas připojily s nárokem na náhradu škody, každá z nich s částkou 10 000 Kč představující nemajetkovou újmu způsobenou jim jednáním obviněné, tj. zejména náhradu psychické újmy, kterou jednáním obviněné utrpěly. Obvodní soud dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tvrzenými psychickými problémy stěžovatelek a jednáním obviněné, neboť k jejich vzájemným konfliktům docházelo opakovaně a dlouhodobě, přičemž bez dalších dokazování nebylo možno s jistotou určit, zda tvrzené obtíže poškozených pramenily z dlouhodobého stresu či z konkrétního předmětného jednání obviněné, za které byla souzena. Dodal, že k prokázání zmíněných skutečností by bylo třeba provést poměrně rozsáhlé dokazování, které by přesáhlo účely příslušného trestního řízení. 4. Odvolání stěžovatelek proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná. U výroku o náhradě škody (nemajetkové újmy) se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že na základě učiněných skutkových zjištění nebylo možno vyloučit, že psychické problémy stěžovatelek byly důsledkem dlouhodobého konfliktního soužití, na němž se prokazatelně podílely jak rodina obviněné, tak i rodina stěžovatelek. Rovněž poukázal na to, že ze spisového materiálu neplynulo, zda byly stěžovatelky v důsledku příslušného jednání obviněné nuceny např. vyhledat lékařskou pomoc či se léčit. II. Argumentace stěžovatelek 5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti rekapitulují průběh daného trestního řízení a dále uvádí, že obecné soudy nesmí interpretovat práva poškozených restriktivním způsobem, ale naopak jsou povinny akceptovat roli poškozených jako osob s vlastními ústavně chráněnými právy a zájmy. K tomu citují četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se adhezního řízení a práv poškozených v trestním řízení. Zdůrazňují, že podstatou demokratického právního státu je právní jistota, předvídatelnost práva a legitimní očekávání toho, že orgány činné v trestním řízení budou postupovat spravedlivě a v souladu se zákonem. Mají za to, že v posuzované věci se obecné soudy svévolně vyhnuly posouzení náhrady nemajetkové újmy, ačkoli zjištěný skutkový stav umožňoval tuto náhradu posoudit již v adhezním řízení, a to přinejmenším ve vztahu k duševním útrapám, které zažívaly přímo v důsledku předmětného jednání obviněné. Poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a připouští, že rozsah vzniklé újmy u duševních útrap nelze exaktně kvantifikovat a že posouzení výše náhrady za nemajetkovou újmu spočívající v duševních útrapách je složitější oproti určení výše náhrady za způsobenou majetkovou škodu. Zároveň však podle nich není možné, aby se tomuto soud svévolně vyhýbal a přenechával odpovědnost za určení výše přiměřeného zadostiučinění soudcům rozhodujícím ve věcech občanskoprávních. Dodávají, že obecné soudy v nemalém množství obdobných případů nadužívají své možnosti odkázat poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních a že budou-li v této praxi i nadále pokračovat v případech, kdy to není nutné, mnoho poškozených se v konečném důsledku spravedlnosti nikdy nedočká. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, přičemž vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531)]. 9. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení. Není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, avšak nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale