IV.ÚS 2736/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2736/21 ze dne 12. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Kočanové, zastoupené Mgr. Janem Knoblochem, advokátem, sídlem Boettingerova 2902/26, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. července 2021 č. j. 15 Co 162/2021-90, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Jarmily Šeflové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 18 C 295/2019, který si Ústavní soud vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Vedlejší účastnice (matka stěžovatelky) se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil stěžovatelce povinnost vydat jí v žalobě blíže specifikovanou poštovní spořitelní vkladní knížku a dále povinnost zaplatit jí částku ve výši 139 000 Kč s příslušenstvím představující finanční prostředky vedlejší účastnice, které stěžovatelka z předmětné vkladní knížky vybrala. 4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 4. 2021 č. j. 18 C 295/2019-84 tak, že soud řízení co do povinnosti stěžovatelky vydat vedlejší účastnici vkladní knížku zastavil (výrok I.), neboť v této části vedlejší účastnice v průběhu řízení vzala žalobu zpět, žalobu co do částky 100 000 Kč zamítl (výrok II.), neboť stěžovatelka tuto částku v průběhu řízení vložila zpět na předmětnou vkladní knížku, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil tak, že vedlejší účastnice byla v řízení z větší části neúspěšná (co do nároku na vydání vkladní knížky a co do nároku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím), a byla by proto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, povinna nahradit stěžovatelce v poměrné části náklady řízení. Okresní soud však shledal, že ve věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je namístě rozhodnout tak, že žádná z účastnic nemá podle § 150 občanského soudního řádu právo na náhradu nákladů řízení. Za tyto důvody označil věk vedlejší účastnice, její zdravotní stav a skutečnost, že je omezena ve způsobilosti k právním úkonům (správně svéprávnosti). 5. Proti výroku IV. o náhradě nákladů řízení se vedlejší účastnice odvolala. Krajský soud napadeným usnesením rozsudek okresního soudu v části napadené odvoláním změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 31 500 Kč a zároveň stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 4 130 Kč. V odůvodnění krajský soud poukázal na to, že vedlejší účastnice byla ve sporu úspěšná co do částky 39 000 Kč. Pokud se vedlejší účastnice žalobou domáhala, aby jí stěžovatelka vydala vkladní knížku, pak dle krajského soudu nebylo sporné, že vkladní knížku stěžovatelka vedlejší účastnici vydala až v průběhu řízení, v důsledku čehož vedlejší účastnice vzala svou žalobu zpět. V daném případě tedy bylo dle krajského soudu namístě aplikovat § 146 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu, dle které platí, že byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Krajský soud proto vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení i v souvislosti s nárokem na vydání věci. Stejný závěr pak krajský soud učinil, i pokud šlo o částku ve výši 100 000 Kč, kterou stěžovatelka vložila zpět na předmětnou vkladní knížku až v průběhu řízení, neboť i v tomto případě šlo dle krajského soudu o situaci podobnou té, na níž pamatuje § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. III. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že v předmětné věci byla v procesním postavení žalované účastníkem řízení o žalobě o vydání vkladní knížky a o zaplacení částky 139 000 Kč. Jde-li o prvně uvedený nárok, pak v této části byla žaloba dle tvrzení stěžovatelky vedlejší účastnicí vzata zpět při ústním jednání konaném okresním soudem dne 14. 1. 2021 poté, co soud seznámil účastníky se svým právním názorem na věc. Tento právní názor dle tvrzení stěžovatelky spočíval v tom, že stěžovatelka jako první vkladatel není povinna vkladní knížku vedlejší účastnici vydat, neboť je jejím oprávněným držitelem. Stěžovatelka tak popřela, že by kdy vkladní knížku vedlejší účastnici vydala, jak ve svém rozhodnutí uvedl krajský soud, v důsledku čehož nebylo dle názoru stěžovatelky namístě aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť žaloba v této části nebyla vzata zpět pro chování stěžovatelky. Stěžovatelka naopak vyjádřila přesvědčení, že byla ve sporu nejméně z poloviny úspěšná (co do nároku na vydání věci), a bylo tedy namístě, aby soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. To však krajský soud neučinil a namísto toho bez znalosti spisu rozhodl o právu vedlejší účastnice na náhradu nákladů řízení, čímž dle názoru stěžovatelky neoprávněně zasáhl do jejího práva na soudní ochranu. IV. 7. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. V. 8. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření krajského soudu. Ten ve svém vyjádření ze dne 22. 11. 2021 poukázal na skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka vybrala z předmětné vkladní knížky částku ve výši 139 000 Kč, jež však náležela vedlejší účastnici, přičemž stěžovatelka v řízení ani netvrdila, že by předmětné finanční prostředky byly v jejím vlastnictví. Jde-li o vydání vkladní knížky, pak krajský soud setrval na svém tvrzení, že tuto vkladní knížku stěžovatelka vedlejší účastnici vydala, a to až v průběhu řízení, přičemž ani tuto skutečnost dle názoru krajského soudu stěžovatelka v řízení nepopírala. Vzhledem k právě uvedenému krajský soud uzavřel, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto zcela v souladu s příslušnými právními předpisy, přičemž respektována byla též zásada spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky. 9. Vyjádření krajského soudu bylo stěžovatelce zasláno na vědomí a k případné replice. Ta však svého práva repliky ve stanovené lhůtě nevyužila. VI. 10. Ústavní soud se v obecné rovině staví k problematice nákladů řízení rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111), dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz]. Povinnost nahradit náklady řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž při posuzování ústavních stížností proti výrokům o nákladech řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 900/16 ze dne 7. 6. 2016). Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Ústavněprávní dimenze může otázka nákladů řízení dosáhnout pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných u