IV.ÚS 2739/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2739/23 ze dne 10. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Hanou Mikuleckou, advokátkou, sídlem Fügnerova 287, Chlumec nad Cidlinou, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023 č. j. 5 Tdo 258/2022-4848 a ze dne 28. dubna 2021 č. j. 5 Tdo 519/2020-4457, rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2021 sp. zn. 9 To 25/2019 a ze dne 18. září 2019 sp. zn. 9 To 25/2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2018 č. j. 4 T 10/2017-3661, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku spáchaného ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchaného ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev v trvání pěti let. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v postavení odpovědné osoby družstva A (dále jen "družstvo A"), v úmyslu pomoci J. Č. neoprávněně snížit daňovou povinnost u daně z příjmu právnických osob, a po předchozí domluvě s ním a z jeho podnětu vystavila jménem družstva A faktury s vědomím, že je Č. neoprávněně zahrne do účetnictví obchodní společnosti (s původním názvem) B (dále jen "obchodní společnost B"), kterou zastupoval. Uvedené faktury se vztahovaly k údajné zprostředkovatelské činnosti, kterou mělo družstvo A vyvíjet, avšak ve skutečnosti žádnou takovou činnost nevykonávalo. Obchodní společnost B zastupovaná Č. díky těmto fiktivním fakturám (fakturám za fiktivní plnění) vykázala nižší základ daně a tím snížila daňovou povinnost nejméně o částku 3 442 990 Kč. Uhrazením faktur podle rozsudku vznikla obchodní společnosti B škoda 18 120 518,27 Kč. 3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka i státní zástupkyně odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 9 To 25/2019 (dále jen "první rozsudek vrchního soudu") rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a nově uznal stěžovatelku vinnou ze zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, oba spáchanými účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelce byl za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu čtyř roků, peněžitý trest v celkové výši 730 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev v trvání pěti let. Zpřísnění právní kvalifikace předmětného skutku navazovalo na identifikaci vyšší škody, která měla být způsobena trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku a která měla činit 21 744 624 Kč. 4. Proti uvedenému prvnímu rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka (jakož i spoluobviněný Č.) dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 28. 4. 2021 č. j. 5 Tdo 519/2020-4457 (dále jen "první usnesení Nejvyššího soudu") první rozsudek vrchního soudu zrušil a vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. Vrchní soud následně rozhodl o zastavení trestního stíhání spoluobviněného J. Č., neboť ten zemřel. Poté z podnětu odvolání státní zástupkyně a stěžovatelky napadeným rozsudkem ze dne 27. 10. 2021 sp. zn. 9 To 25/2019 (dále jen "druhý rozsudek vrchního soudu") opětovně zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a nově uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání pouze účastenství ve formě pomoci na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelce za něj uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků, peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev v trvání tří let. 6. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením ze dne 30. 3 2023 č. j. 5 Tdo 258/2022-4848 (dále jen "druhé usnesení Nejvyššího soudu") na základě dovolání stěžovatelky částečně zrušil druhý rozsudek vrchního soudu, a to ve výroku o trestu, jímž byla stěžovatelka odsouzena k peněžitému trestu, současně zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část druhého rozsudku vrchního soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a v ostatních výrocích zůstal druhý rozsudek vrchního soudu nezměněn. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud ve svém druhém rozsudku upustil od původní teze, že fakturace z družstva A byla vydávána za provizi za zprostředkování, resp. jako odměna za výhru soukromé zakázky na výstavbu solární elektrárny. Tvrdí, že vrchní soud tím skutkový stav posunul do stavu non liquet, kdy nebylo vůbec zjištěno, co bylo skutečným obsahem faktur vystavených družstvem A. Vrchní soud tak podle ní spekulativně a k její tíži změnil svůj skutkový závěr bez provedení důkazů, přestože byl vázán svým předchozím skutkovým a právním závěrem. Považuje to za porušení zásady předvídatelnosti a Nejvyššímu soudu vytýká, že na tento posun odmítl ve svém druhém usnesení reagovat, a to navzdory jejím podrobným námitkám zahrnutým do dovolání. Rozvádí možnosti, co mohlo být obsahem předmětných faktur, a v návaznosti na tyto úvahy tvrdí, že v každém případě šlo o daňově uznatelný výdaj. 8. Stěžovatelka dále namítá, že v popisu skutku obsaženém ve druhém rozsudku vrchního soudu chybí popis jednání zesnulého Č., a to zejména co do subjektivní stránky. Není podle ní postaveno najisto, zda Č. a ona směřovali k následku v podobě zkrácení daně z příjmu, a není podle ní ozřejměna ani jejich vzájemná předchozí dohoda směřující za tímto účelem, resp. přesný a konkrétní popis místa, času, způsobu a zahájení spáchání trestného činu a další údaje. 9. Vrchní soud podle stěžovatelky opakovaně pochybil tím, že se v obou odvolacích řízeních řádně nezabýval jejími námitkami, zamítl její důkazní návrhy a nevysvětlil, proč nevyhověl důkazním návrhům obžaloby. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že do odůvodnění rozsudku namísto vlastních skutkových zjištění a závěrů kopíroval text z vyjádření poškozeného finančního úřadu a text ze závěrečné řeči státní zástupkyně. Brojí proti tomu, že vrchní soud ve svém druhém rozsudku zcela vypustil část o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, takže o tomto trestném činu nebylo vůbec rozhodnuto. Skutečnost, že vrchní soud s odkazem na zásadu in dubio pro reo vypustil právní kvalifikaci stíhaného skutku jako trestného činu porušení povinnosti při správně cizího majetku, považuje za překvapivý a spekulativní právní závěr, který byl učiněn k její tíži. Další vadu druhého rozsudku vrchního soudu spatřuje v tom, že vrchní soud odmítl její argumentaci pouze s odkazem na svůj první, zrušený rozsudek, což podle jejího náz