IV.ÚS 2740/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2740/20 ze dne 27. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Němec, s. r. o., sídlem V Štíhlách 2031/12, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Vladislavou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Na Předevsi 681/10 Praha 22 - Kolovraty, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 23 Cdo 1538/2019-332 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 3 Cmo 21/2018-284, a to v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 2 Cm 16/2014-184 tak, že se žaloba zamítá, a v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a řízení o žalobě zastavil, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Roberta Lazny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví v uvedeném rozsahu tvrdíc, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání vedlejšího účastníka a proti jeho zásahu do stěžovatelčiných ochranných známek "Betonepox" a "Betonepoxfine". O žalobě rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2017 č. j. 2 Cm 16/2014-184, proti němuž se stěžovatelka odvolala. 3. Ústavní stížností je napaden rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") v rozsahu, v němž v části změnil rozsudek městského soudu tak, že se žaloba zamítá, a v rozsahu, v němž byl v části rozsudek městského soudu zrušen a řízení o žalobě zastaveno. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatelka je sice vlastnicí ochranné známky "Betonepox", nicméně vedlejší účastník užíval označení "Beton-epoxid", což představuje složeninu dvou slov obecného významu a nikdo si nemůže monopolizovat užívání takového označení. Proto vyhodnotil, že městský soud rozhodl nesprávně, že vedlejší účastník je povinen stěžovatelce poskytnout informace o distribuční síti produktů označovaných jako "beton + epoxid", "BETONEPOXID", "BETON-EPOXID", "beton-epoxid", "Beton-epoxid", "Beton-Epoxid", "betonepoxid" nebo "Betonepoxid" (dále souhrnně jen "Beton-epoxid"). Ze shodného důvodu označil vrchní soud za nesprávné rozhodnutí městského soudu, že se má vedlejší účastník zdržet užívání uvedených označení na internetu, že se má na internetu v souvislosti s tímto označením zdržet uvádění blíže specifikovaných informací a že má zveřejnit omluvu a zaplatit stěžovatelce zadostiučinění ve výši 200 000 Kč. Vrchní soud dále připomenul, že rozsudkem městského soudu ze dne 26. 6. 2014 č. j. 2 Cm 2/2013-67 byla pravomocně zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala, aby soud rozhodl, že vedlejší účastník je povinen se zdržet užívání označení "BETONEPOX" (dále jen "Betonepox") nebo "BETON EPOX" na internetu pro označování, propagaci a nabídku stavebních materiálů pro povrchové úpravy stěn, podlah a stropů a nabídku takových úprav. Podle vrchního soudu dané rozhodnutí založilo překážku věci rozhodnuté, která znemožňovala, aby městský soud znovu rozhodoval o stejném nároku. Proto vrchní soud zrušil ty výroky či jejich části, jimiž městský soud rozhodl, že vedlejší účastník se má zdržet užívání označení "Betonepox" na internetu pro dané stavební materiály a stavební úpravy. V tomto rozsahu vrchní soud řízení o žalobě zastavil. Tam, kde se stěžovatelka domáhala ochrany před užíváním daného označení vedlejším účastníkem mimo prostředí internetu, překážka věci rozhodnuté dána nebyla. Vrchní soud však shledal požadavek stěžovatelky neoprávněným, neboť vedlejšímu účastníkovi svědčilo právo předchozího uživatele podle § 10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách). 4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání proti rozsudku vrchního soudu napadeným usnesením. Shledal, že se vrchní soud neodchýlil od jeho rozhodovací praxe o pravděpodobnosti záměny označení užívaného v obchodním styku s ochrannou známkou. Rozlišovací schopnost stěžovatelčiny ochranné známky "Betonepox" není pro užití popisného (druhového) charakteru údajů, z nichž je složena, taková, aby mohla vyvolat pravděpodobnost záměny s čistě popisným označením "Beton-epoxid" užitým vedlejším účastníkem. Za této situace samotné užití označení "Beton-epoxid" nemůže být nekalosoutěžním jednáním. Stěžovatelka k samotnému označování výrobků a služeb vedlejšího účastníka netvrdila žádné další skutečnosti, které by mohly zakládat jiný důvod (skutkovou podstatu) nekalé soutěže. Vrchní soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani při posuzování překážky věci rozhodnuté. K návrhu na uložení povinnosti zdržet se téhož jednání mezi stejnými účastníky uvedl, že o stejnou věc nejde tehdy, je-li v žalobě v důsledku nového skutkového tvrzení vymezen odlišný skutkový stav (skutek) odlišný od stavu (skutku), který tu byl v době původního rozhodnutí. O pouhou odlišnou právní kvalifikaci, a nikoli odlišný skutek, jde i tehdy, opírá-li se každé z řízení o různé předpisy. V posuzované věci přitom šlo právě jen o odlišnou právní kvalifikaci, nikoli odlišný skutek. V dřívější věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí zakládající překážku věci rozhodnuté, se soudy zabývaly výkladem a použitím § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Shledaly zde, že stěžovatelka jako vlastnice ochranných známek "Betonepox" a "Betonepoxfine" je podle daného ustavení povinna strpět užívání označení "Betonepox" vedlejším účastníkem, který je v obchodním styku užíval k označení úprav povrchů stěn, stropů a podlah ještě před tím, než stěžovatelka podala přihlášku svých ochranných známek. Pro posuzovanou věc Nejvyšší soud zdůraznil, že jednou z podmínek v § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách pro omezení vlastníka ochranné známky je to, že užití označení je v souladu s právem České republiky. I dřívější pravomocné rozhodnutí tak v sobě obsahuje závěr, že užití označení vedlejším účastníkem bylo po právu (tedy i z hlediska soutěžního). V novém řízení tak nemohlo být znovu rozhodováno o uložení téže povinnosti. O odlišnou věc by mohlo jít při užívání nezapsaného označení vedlejším účastníkem takovým konkrétním způsobem a za takových konkrétních okolností, že by tím docházelo např. k nekalosoutěžnímu zlehčování výrobků stěžovatelky. Na takto odlišném skutkovém základě však stěžovatelka svou žalobu nevystavěla. Tomu by musel odpovídat i žalobní návrh (tj. nikoli na zdržení se označování výrobků daným označením, nýbrž na zdržení se konkrétního způsobu užívání nezapsaného označení). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka vlastní ochranné známky "Betonepox" a "Betonepoxfine", jimiž podle svých tvrzení označuje vysoce kvalitní povrchy stěn, podlah a stropů. Podle ní vedlejší účastník užíval označení "Beton-epoxid" či "Betonepox" při nabízení své méně kvalitní technologie. Ve své nabídce však u této jím nabízené technologie uváděl převážně její negativní vlastnosti (prezentoval ji jako zastaralou a vhodnou zejména do garáží a sklepů, kde nejsou tak vysoké nároky na vzhled stěrky). Tímto způsobem označení "Betonepoxid", "Beton-epoxid" či "Betonepox" zneužíval ke srovnání této technologie s jinými jím nabízenými produkty a vytvářel tak mylnou domněnku nízké kvality produktů s označením "Betonepox", čímž podle stěžovatelky poškozoval dobré jméno jejích ochranných známek. 6. Stěžovatelka namítá, že v důsledku toho, jak soudy v napadených rozhodnutí vyložily překážku věci rozhodnuté, může pouze podávat opakované žaloby na zdržení se konkrétního způsobu užití označení. Nemůže však dosáhnout ochrany svých práv tím, aby vedlejšímu účastníkovi bylo zakázáno užívat označení "Betonepox". Tvrdí, že se vrchní soud a Nejvyšší soud uchýlily k neústavní interpretaci § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. V posuzované věci se vedlejší účastník vrátil k takovému užívání označení "Betonepox", který stěžovatelka vnímá jako nekalosoutěžní, tedy v rozporu s právem České republiky. Tím podle jejího názoru vedlejší účastník pozbyl soudem přiznané právo předchozího uživatele podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách. S danou argumentací se obecné