IV.ÚS 2741/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2741/24 ze dne 19. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Michaelou Procházkovou, advokátkou, sídlem Palackého náměstí 46, Rosice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2024 č. j. 8 To 201/2024-40 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. května 2024 č. j. 3 PP 80/2024-31, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 36 měsíců. Dne 9. 5. 2024 požádal prostřednictvím věznice o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť ke dni 10. 5. 2024 měl vykonat zákonem vyžadovanou polovinu uloženého trestu. 3. Okresní soud napadeným usnesením žádost zamítl. Předně uvedl, že stěžovatel vykonal zákonem vyžadovanou jednu polovinu uloženého trestu odnětí svobody [§ 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který bylo nutno ve věci aplikovat, neboť stěžovatel byl v minulosti již dvakrát ve výkonu trestu odnětí svobody], čímž byla splněna první zákonná podmínka pro kladné rozhodnutí o žádosti. Dále uvedl, že stěžovatel ve výkonu trestu prokázal polepšení, jelikož je zařazen do 1. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, dvakrát získal kázeňskou odměnu, nebyl kázeňsky trestán, plní své úkoly, plní program standardního zacházení, je pracovně zařazen a dodržuje předpisy a pokyny příslušníků a zaměstnanců vězeňské služby. Tím měl naplnit i druhou zákonnou podmínku. 4. Podle okresního soudu však stěžovatel nesplnil třetí a poslední zákonnou podmínku - možnost očekávat od něj, že v budoucnu povede řádný život. V této souvislosti poukázal na to, že u podmínky vedení řádného života soud obecně zkoumá život pachatele před výkonem trestu, jeho sociální zázemí, šance na získání zaměstnání, zajištění bydlení, jeho sociální vazby a kontakty a event. také to, zda a jaké má sklony k páchání trestné činnosti a jak v minulosti reagoval např. na institut podmíněného propuštění. Uvedl, že stěžovatel sice má zajištěné bydlení u svého otce, avšak nemá zajištěné zaměstnání ani finanční prostředky k zajištění své obživy a splácení svých závazků. S ohledem na jeho trestní minulost (zejm. páchání různorodé trestné činnosti a opakovaný výkon trestu odnětí svobody, jenž neměl žádoucí efekt a nevedl k nápravě jeho chování) ale existuje riziko, že stěžovatel by si tyto prostředky mohl v budoucnu opatřit opět trestnou činností. Okresní soud proto na stěžovatele apeloval, aby se i nadále ve výkonu trestu choval tak, aby bylo nepochybné, že svůj životní postoj skutečně a trvale přehodnotil. 5. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost, neboť ten doposud neprokázal naplnění třetí zákonné podmínky. Obecně se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí okresního soudu. Dále poukázal na stěžovatelovu trestní minulost a jeho nepříliš přesvědčivé reakce na uložení podmíněných trestů odnětí svobody. I po výkonu trestu odnětí svobody se stěžovatel dopustil další závažné trestné činnosti (konkrétně loupeže a nebezpečného vyhrožování se zbraní). Na stěžovatele proto apeloval, aby využil všech postupných programů, které Věznice Rapotice nabízí, a zejména aby svou pozornost zaměřil na programy věnující se řešení problémů s užíváním návykových látek. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že pro svou nápravu učinil maximum. Především projevil zájem podrobit se po propuštění z výkonu trestu ambulantní léčbě závislosti na drogách, přičemž za tímto účelem kontaktoval společnost Podané ruce. Rovněž již poškozené uhradil škodu způsobenou trestnými činy a poctivě hradí srážkami ze mzdy i náklady trestního řízení, byť jeho možnosti jsou v tomto ohledu limitované. Kontaktoval také 10 potenciálních zaměstnavatelů, avšak od žádného z nich neobdržel reakci; v tomto úsilí pokračuje i nadále, avšak má za to, že jeho možnost získat zaměstnání by byla vyšší, pokud by byl na svobodě. Žádná z uvedených skutečností však nebyla trestními soudy řádně zohledněna. 7. Podle stěžovatele soudy založily svá zamítavá rozhodnutí pouze na tom, že v minulosti páchal trestnou činnost, byť judikatura Ústavního soudu to zapovídá. To platí především pro odvolací soud. Trestní soudy zcela nesprávně posoudily otázku naplnění třetí zákonné podmínky (prognózy vedení řádného života) pouze s odkazem na stěžovatelovu minulost, čímž porušily zákaz dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny. Jejich rozhodnutí jsou rovněž svévolná a postrádají řádné odůvodnění v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o zásahu Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 11). 10. Podle judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na trestních soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily [nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 (N 128/107 SbNU 41), bod 14]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je koncipováno jako mimořádný zákonný institut, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit [nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8]. 11. Ústavní soud však ve své judikatuře současně dovodil, že i v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu může dojít k porušení základních práv odsouzeného (stěžovatele). Dochází k tomu kupříkladu tehdy, je-li zamítavé rozhodnutí opřeno pouze o informace o trestní minulosti odsouzeného v rozporu s principem ne bis in idem, resp. zákazem dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny [nálezy sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 15; a ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21 (N 187/108 SbNU 279), bod 23]. 12. Komentářová literatura k tomu navíc uvádí, že smysl podmíněného propuštění "není v tom, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby na svobodu bez zřetele na to, jaká je prognóza jeho dalšího chování. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je totiž namístě jen tehdy, jestliže vzhledem ke všem okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že tu není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy" (Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1398). 13. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři podmínky, při jejichž současném splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První podmínkou je, že odsouzený vykonal stanovenou část uloženého trestu (zde polovinu). Zadruhé, odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu, svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení. Třetí podmínkou je, že se může od odsouzeného očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení jeho nápravy. 14. Soudy konstatovaly, že byly naplněny prvn