IV.ÚS 2743/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2743/18 ze dne 28. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A.C.E. Media Ventures, Inc., sídlem 3500 South DuPont Highway, Dover, Deleware 19901, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Lukášem Matuškou, advokátem, sídlem gen. Sochora 952/21, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2018 č. j. 26 Cdo 548/2018-149, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017 č. j. 17 Co 177/2017-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. března 2017 č. j. 6 C 277/2016-65, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 14, sídlem ulice bratří Venclíků 1073/8, Praha 14 - Černý Most, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ("návazně") i vlastnické právo podle čl. 11 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") bylo stěžovatelce (jako žalované) uloženo z titulu dlužného nájemného zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 148 668 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 67 493,65 Kč (výrok II). Jak patrno z odůvodnění tohoto rozhodnutí, obvodní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky, že vedlejší účastnice porušila své povinnosti z nájemní smlouvy ze dne 27. 1 2005 (dále jen "nájemní smlouva" nebo "smlouva") a že jí proto sjednané nájemné nenáleží. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu (jako věcně správný) ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil (jen) tak, že výše nákladů řízení činí 53 954 Kč, a také rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 19 551 Kč. Jde-li o věc samu, městský soud se se závěry obvodního soudu plně ztotožnil, když dospěl k závěru, že vedlejší účastnice žádnou povinnost ze smlouvy neporušila, a ani neshledal, že by u ní šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že v něm nebyl uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť stěžovatelka primárně zpochybnila správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsob hodnocení důkazů, a za použití jí předestřeného skutkového stavu zpochybnila správnost právních závěrů odvolacího soudu. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se v soudním řízení bránila nároku vedlejší účastnice na úhradu dlužného nájemného za období od 1. 8. 2013 do 27. 1. 2015, uplatněného na základě nájemní smlouvy. Účelem nájmu bylo umístění reklamní konstrukce, přičemž jedním z podstatných ujednání byla povinnost vedlejší účastnice učinit vše pro to, aby nebyla narušena viditelnost reklamního zařízení. Obecným soudům pak stěžovatelka vytýká, že nesprávně posoudily otázky porušení této povinnosti ze strany vedlejší účastnice, s tím, že vedlejší účastnice dostatečně nebránila stavbě konkurenčního reklamního zařízení ve stavebním řízení. Požadavek na úhradu nájemného je proto dle stěžovatelky i v rozporu s dobrými mravy, což má plynout také z toho, že vedlejší účastnice souhlasila s přijetím finančního daru od konkurence a že stavební úřad dodnes ignoruje rozsudek Nejvyššího správního soudu, dle něhož je stavební rozhodnutí ohledně konkurenčního zařízení nicotné. 6. V další části ústavní stížnosti (kde je tvrzeno porušení práva na spravedlivý proces) stěžovatelka předestírá, jak by měla být zmíněná nájemní smlouva interpretována, přičemž soudům nižších stupňů vytýká, že při posouzení výkladu jejího § 3 bodu 3.2 písm. c) a § 4 bodu 4.4 použily pouze systematický výklad, což má být v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a že Nejvyšší soud posoudil její dovolání "formalisticky", neboť otázka porušení nájemní smlouvy a jednání v rozporu s dobrými mravy je spojena s výkladem dotčených ustanovení, zejména § 3 bodu 3.2 písm. c), přičemž rozsudek ze dne 21. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1548/97, na který Nejvyšší soud poukázal, naopak podporuje její závěry. Vzhledem k tomu je stěžovatelka názoru, že jde o otázky právní, a v této souvislosti se dovolává i stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). Současně namítá, že skutková zjištění jsou zásadně vadná, a tudíž existuje extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud dle stěžovatelky tyto důkazy ignoroval, konkrétně důkazy ohledně toho, že vedlejší účastnice iniciativu ve smyslu § 7 bodu 7.1 nájemní smlouvy zpočátku vyvinula. 7. V návaznosti na námitku nesprávné interpretace nájemní smlouvy stěžovatelka vytýká obecným soudům (ve stručnosti) to, že ustanovení § 3 bodu 3.2 písm. c) nesprávně podmínily § 2 bodem 2.2 nájemní smlouvy, přičemž nerespektovaly shodně projevenou vůli stran, postupovaly v rozporu s výkladovou jazykovou metodou, když ignorovaly, že prvně uvedené ustanovení - na rozdíl od § 3 bodu 3.2 písm. b) - odkaz na § 2 bod 2.2 neobsahuje. Nájemní smlouva přitom obsahuje dle stěžovatelky dva typy ochrany nájemce - výsadní okruh [§ 2 bod 2.2, § 3 bod 3.2 písm. b)] a proti reklamním konstrukcím omezujícím viditelnost [§ 3 bod 3.2 písm. c)]. I vedlejší účastnice tento výklad zastávala a svých povinností si byla vědoma, jak má plynout z jejího vyjádření a důkazů, na které stěžovatelka nyní poukazuje s tím, že některé z nich jsou z doby samotné aplikace smlouvy a svědčí o vůli vedlejší účastnice. Odmítá závěr městského soudu, že nelze vyvodit, na jaké pozemky se § 3 bod 3.2 písm. c) vztahuje, a upozorňuje, že vedlejší účastnice své povinnosti podle něho přestala plnit poté, co dostala finanční dar od konkurenční společnosti. 8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že se odmítl zabývat otázkou nesprávného právního posouzení porušení zásady dobrých mravů, resp. že jeho úvaha je bez vztahu k danému případu; pominul totiž, že podstatou sporu není pouze placení nájemného, ale otázka ztráty práva na jeho pobírání s ohledem na porušení výslovné smluvní povinnosti. Tím opět Nejvyšší soud rezignoval na svou funkci. Současně stěžovatelka namítá, že se odmítl zabývat skutečnostmi, které uplatnila v dovolání. 9. Soudy všech stupňů dle stěžovatelky tedy nesprávně posoudily otázky nesplnění povinnosti podle § 7 bodu 7.1 a § 3 bodu 3.2 písm. c) nájemní smlouvy, ačkoliv městský soud potvrdil, že dopisy ze dne 25. 10. 2013 a 13. 11. 2014 byly správně posouzeny jako výtka porušení povinností a výzva ke zjednání nápravy podle ustanovení § 4 bodu 4.4 smlouvy. Soudy nižších stupňů neposoudily všechny okolnosti případu, včetně způsobené újmy, a nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, čímž porušily § 157 odst. 1 a 2 o. s. ř., odvolací soud řadu otázek pominul a nevypořádal se s několika odvolacími námitkami. Nejvyšší soud námitky a namítané vady neposoudil. Napadená soudní rozhodnutí mají být v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1826/11 (N 47/64 SbNU 581), ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367), ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647), ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85), ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771) a stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústa