IV.ÚS 2746/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2746/20 ze dne 12. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. T., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, 2) nezletilé D. Š. a 3) nezletilého Š. Š., zastoupených hlavním městem Praha, Městskou částí Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 - Krč, proti I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2020 č. j. 53 Co 87/2020-560, 53 Co 88/2020, II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. října 2019 č. j. 14 Nc 7009/2018-344 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. října 2019 č. j. 14 Nc 7015/2018-333, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a E. Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z podané ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudky ze dne 2. 10. 2019 č. j. 14 Nc 7009/2018-344 a č. j. 14 Nc 7015/2018-333 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl, že stěžovatel je otcem (dále též "otec") nezletilých dětí - 2) nezletilé stěžovatelky a 3) nezletilého stěžovatele (dále též "nezletilí", "děti") [výroky I.], oba nezletilé soud svěřil do péče vedlejší účastnice jako matky (dále též "matka") [výroky II.], otci uložil povinnost přispívat na výživu každého z nezletilých částkou 15 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2017 [výroky III.], nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2017 do 2. 10. 2017 pro každého z nezletilých ve výši 275 000 Kč uložil otci splácet matce ve splátkách po 10 000 Kč měsíčně spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek [výroky IV.] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [výroky V.]. Jde-li o výchovu nezletilých, dospěl obvodní soud k závěru, že toto řešení odpovídá aktuální situaci v rodině, když především přihlédl k věku nezletilých, k tomu, že nezletilí v péči matky prospívají a styky nezletilých s otcem a se starším bratrem začaly probíhat. 3. Proti oběma rozsudkům obvodního soudu podali otec i matka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil napadené rozsudky obvodního soudu ve výrocích I. a II. (výrok I.). Ve výrocích III. rozsudky změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu každého z nezletilých od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2019 částkami 12 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2019 částkami 15 000 Kč měsíčně splatnými vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok III.). Ve výrocích IV. rozsudky změnil tak, že nedoplatky na výživném pro každého z nezletilých v částce 318 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky spolu s běžným výživným ve splátkách po 15 000 Kč měsíčně počínaje srpnem 2020 pod ztrátou výhody splátek (výrok III.). Výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a výrokem V. opravil výrok III. rozsudku městského soudu ze dne 18. 6. 2020 č. j. 53 Co 87/2020-561 údaji o období od 1. 9. 2017 do 18. 6. 2020, za které jsou nedoplatky vyčísleny. Jde-li o výchovu nezletilých, městský soud shodně s obvodním soudem považoval za odpovídající aktuální úrovni vývoje rodinných vztahů svěření dětí do péče matky. II. Argumentace stěžovatelů 4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy po celou dobu řízení nepřistoupily ke zjištění názoru nezletilých dětí. Opatrovník vyjádřil svůj názor, ačkoli nezletilé osobně nikdy neviděl, a názor nezletilých nebyl zjišťován ani znalcem. Soudy při svém rozhodování o péči o nezletilé nezohlednily objektivní kritéria vyslovená Ústavním soudem. Stěžovatelé namítají, že v řízení před obecnými soudy nebyly zjištěny žádné důvody, které by bránily svěření nezletilých do péče otce, když v zájmu nezletilých je, aby byli v péči obou rodičů. V této souvislosti stěžovatelé odkazují na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých Ústavní soud vymezil kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů [nálezy ze dne 15. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543), ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637) a ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11), dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná] a namítají, že obvodní soud se s uvedenými kritérii nevypořádal. Stěžovatelé poukazují na to, že špatná komunikace mezi rodiči přitom nemůže být důvodem k nesvěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů. Městský soud se nezabýval nezákonným jednáním vedlejší účastnice, která ačkoli si byla vědoma otcovství prvního stěžovatele, zneužívala absence právního potvrzení této skutečnosti. 5. Stěžovatelé poukazují na to, že o otcovství prvního stěžovatele k nezletilým dětem bylo pravomocně rozhodnuto více než dva roky po podání návrhu. Do doby vydání pravomocného rozsudku ve věci, tedy po dobu více než dvou let, tak byl první stěžovatel krácen na svých rodičovských právech a nezletilá dvojčata byla krácena na svém právu na péči obou rodičů. Zákonem stanovená lhůta šesti měsíců pro rozhodnutí byla soudem několikanásobně překročena, přičemž obvodní soud ve svém rozhodnutí nijak neodůvodnil, proč nebylo možné šestiměsíční lhůtu dodržet. Lhůtu, během níž bylo soudem rozhodováno o otcovství prvního stěžovatele k nezletilým dvojčatům, nelze označit za přiměřenou, čímž bylo porušeno právo prvního stěžovatele na soudní ochranu. Toto právo bylo soudy obou stupňů dále porušeno především nesprávným postupem, když nedošlo k přezkoumání kritérií vyslovených Ústavním soudem k rozhodování o péči o nezletilé děti, jakož i k nedodržení povinností respektovat práva nezletilých dětí podle Úmluvy o právech dítěte. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. První stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a nezletilé děti jsou zastoupeny Ústavní soudem ustanoveným kolizním opatrovníkem - hlavním městem Praha, Městskou částí Praha 4 (dále jen "opatrovník"), který nezletilé zastupoval i v řízení před obecnými soudy (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2740/20). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra ř