IV.ÚS 2749/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2749/23 ze dne 26. 3. 2025 Nesprávné odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem při sčítání peněžitých nároků   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé P. O., zastoupené otcem P. O., právně zastoupené Mgr. Ing. Filipem Hejlem, advokátem, sídlem Revoluční 762/13, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2023 č. j. 25 Cdo 1691/2023-232, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 5. ledna 2023 č. j. 58 Co 21/2022-188 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. července 2021 č. j. 6 C 166/2020-127, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Mateřské školy X, zastoupené Mgr. Jiřím Horňákem, advokátem, sídlem Vlhká 194/25, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2023 č. j. 25 Cdo 1691/2023-232 bylo porušeno stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2023 č. j. 25 Cdo 1691/2023-232 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka dne 20. 4. 2018 utrpěla úraz v mateřské škole. Z tohoto důvodu podala žalobu na vedlejší účastnici o zaplacení částky 98 000 Kč jako náhrady škody za újmu na zdraví. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vycházel přitom z § 2910 a § 2921 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž posuzoval primárně to, zda vedlejší účastnice porušila svou povinnost náležitého dohledu nad stěžovatelkou. Shledal, že vedlejší účastnice, resp. jí pověřené dozorující osoby nezanedbaly žádnou zákonnou povinnost. Nebylo tedy zjištěno zavinění jako předpoklad odpovědnosti za újmu na zdraví. 3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelky potvrdil a změnil pouze výši nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i rozsahem provedeného dokazování, a proto nevyhověl dalším důkazním návrhům stěžovatelky. Stěžovatelku poučil, že je proti jeho rozhodnutí přípustné dovolání. 4. Stěžovatelka následně podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), tj. ze zákona, nikoli z důvodu závisejícího na jeho uvážení. Dospěl totiž k závěru, že se stěžovatelka domáhala tří samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového stavu. Přípustnost tedy podle něj bylo nutné posuzovat ke každému nároku zvlášť, přičemž žádný z nich nepřesahoval zákonnou hranici 50 000 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že v důsledku právní úpravy účinné ke dni vzniku újmy na zdraví s ní bylo zacházeno nerovně. Namítá, že pouze legislativní chybou se na ni nevztahovalo zvláštní ustanovení § 391 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020. Podle něj právnické osoby vykonávající činnost školských zařízení odpovídaly za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním. Nebylo tedy nutné prokazovat porušení zákonné povinnosti. Šlo navíc o pracovněprávní řízení, na nějž nedopadá zákonná výluka přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 6. Žáci mateřských škol byli z tohoto příznivějšího režimu bezdůvodně vyloučeni, a to až do nabytí účinnosti zákona č. 366/2019 Sb., tj. od 1. 6. 2020. Do té doby se svých nároků museli domáhat podle občanského zákoníku. 7. K přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dovolání, které bylo odmítnuto ze zákonných důvodů, podala na základě vadného poučení krajského soudu, a proto by jí vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku nemělo jít k tíži. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas (k tomu viz též bod 20 tohoto nálezu) oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. K podání ústavní stížnosti zmocnil advokáta otec stěžovatelky jako její zákonný zástupce. Právní jednání za stěžovatelku schválil a souhlas s vedením soudního řízení v této věci udělil okresní soud rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 č. j. Nc 3026/2020-45. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelky 9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření okresního soudu, krajského soudu, Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice. Jejich vyjádření následně zaslal stěžovatelce na vědomí a poskytl jí příležitost k případné replice. 10. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že rozhodl podle zákonné úpravy platné a účinné ke dni vydání svého rozhodnutí, kterou neshledal rozpornou s ústavním pořádkem. Ohledně správnosti poučení odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, podle kterého má písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu obsahovat poučení o přípustnosti dovolání podle toho, zda předmětem řízení bylo peněžité plnění v souhrnu převyšující částku 50 000 Kč. Přípustnost dovolání pak posuzuje Nejvyšší soud. Má tedy za to, že stěžovatelku poučil správně. 11. Nejvyšší soud ve vyjádření setrval na svých závěrech o nepřípustnosti dovolání. Připomněl, že stěžovatelka proti tomuto závěru žádné námitky nevznesla. 12. Okresní soud se vyjádřil tak, že postupoval podle účinné právní úpravy. Důvodem její následné změny nebyla podle důvodové zprávy nerovnost, ale to, že právnické osoby provozující jak základní, tak mateřskou školu, byly nuceny uzavírat více pojistných smluv. Podle okresního soudu by výsledek řízení nebyl jiný ani v případě, že by bylo postupováno podle zákoníku práce. I ten, kdo odpovídá za škodu vzniklou pracovním úrazem, se může odpovědnosti zprostit, jestliže prokáže, že postižený žák svým zaviněním porušil předpisy nebo jiné příkazy, zákazy a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví, ač byl s nimi řádné seznámen a jejich znalost a dodržování byly kontrolovány a vyžadovány, a že toto porušení bylo alespoň jednou z příčin. 13. Vedlejší účastnice připustila, že poučení krajského soudu o přípustnosti dovolání bylo vadné. Tato skutečnost neměla za následek porušení práv stěžovatelky. Ohledně posouzení nepřípustnosti dovolání z důvodu bagatelnosti se vedlejší účastnice ztotožnila se závěrem Nejvyššího soudu, že je třeba přípustnost posuzovat ke každému nároku zvlášť. Naopak nesouhlasí se stěžovatelkou, že právní úprava, podle níž byla věc posouzena, zakládala nerovné zacházení vůči dětem v mateřských školách. Nešlo o chybu zákonodárce, neboť ten měl mnoho možností, jak právní úpravu změnit. Důvody změny byly nakonec úplně jiné, kromě problémů s uzavíráním pojistných smluv šlo také o zavedení povinné předškolní docházky. Stěžovatelka se argumentací o nedůvodném nerovném zacházení snaží dosáhnout nepřípustného retroaktivního uplatnění § 391 odst. 2 zákoníku práce na její věc. 14. Stěžovatelka ve své replice nepovažovala za podstatné vyjádřit se k otázce nepřípustnosti dovolání. Nesouhlasí s interpretací důvodové zprávy k zákonu č. 366/2019 Sb. zastávanou okresním soudem a vedlejší účastnicí. I důvodová zpráva hovoří o tom, že pro odlišný přístup k žákům základních škol a dětem v mateřských školách neexistuje po zavedení povinné školní docházky přesvědčivý důvod. Nesouhlasí ani s tím, že by výsledek řízení byl stejný i v případě, že by bylo postupováno podle zákoníku práce. Odpovědnost je podle ní v zákoníku práce konstruována tak, že čím je nižší stupeň školy, tím se odpovědnost za škodu vzniklou žákovi nebo studentovi více blíží absolutní objektivní odpovědnosti. Jediným myslitelným liberačním důvodem by mohl být exces na straně poškozeného. Dále je podle stěžovatelky nepřípustné nadřazova