IV.ÚS 275/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 275/05 ze dne 28. 8. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28. srpna 2007 v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1876/2004, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 5 Co 887/2004, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 16 C 11/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1693/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností podanou faxem dne 12. 5. 2005 a doplněnou doručením jejího originálu dne 13. 5. 2005, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv, když v souzené věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Zejména polemizuje s právním závěrem obecných soudů, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy, přičemž namítá, že se s ní obecné soudy dostatečně a náležitě nevypořádaly. Stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy odmítly provést jí navržený důkaz znaleckým posudkem, aniž by ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů tak učinily. Na základě výše uvedených skutečností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 11/2004 vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Ze spisu zjistil následující skutečnosti. Dne 8. 2. 1988 byla uzavřena kupní smlouva, jejíž předmětem byly nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku okresního soudu, na základě které žalobci (MUDr. P. Ř. a jeho sestra B. C., právní předchůdkyně ostatních žalobců) prodali tyto nemovitosti Ministerstvu vnitra ČSSR. Smlouva byla uzavřena poté, co více než deset let Krajská správa národní bezpečnosti projevovala o tento objekt zájem. V předmětné kupní smlouvě je kupní cena stanovena ve výši 363 151,- Kč, která vyplývá ze znaleckého posudku J. K. ze dne 8. 12. 1987. V řízení bylo posudkem znalce ing. V. T. (č.l. 236 - 244) prokázáno, že cena předmětných nemovitostí v době prodeje podle tehdy platné oceňovací vyhlášky č. 128/1984 Sb. činila 232 144,- Kč. Právě otázka souladu dohodnuté kupní ceny v předmětné kupní smlouvě s tehdy platnou oceňovací vyhláškou byla jednou ze základních skutkových i právních otázek předmětného řízení. Okresní soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 18. 2. 2003, č. j. 8 C 209/2000-379, a následně i Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 23. 5. 2003, č.j. 5 Co 869/2003 - 397, při posouzení otázky přesahu kupní ceny vůči cenovým předpisům, s případným důsledkem absolutní neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem podle ust. § 399 odst. 2 věty první a § 39 obč. zák. (v tehdy platném znění), dospěly k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena platně. Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1693/2003, avšak výše uvedené rozsudky zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení s tím, že vyslovil nesouhlas se závěry nalézacího i odvolacího soudu ohledně platnosti předmětné kupní smlouvy a s interpretací relevantních ustanovení citované cenové vyhlášky. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že "výklad důsledků podstatného překročení cenového předpisu kupní cenou, uvedenou ve smlouvě, pro platnost samotné smlouvy nemůže opomenout kogentní povahu ust. § 399 odst. 2 věty první obč. zák. v tehdy platném znění, podle něhož byl přesah dohodnuté ceny koupené věci vůči ceně stanovené cenovým předpisem zakázán. Šlo o objektivní skutečnost, jež měla za následek absolutní neplatnost celé kupní smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák. (...) Kupní smlouva nebyla tedy dne 8. 2. 1988 mezi účastníky, resp. jejich právními předchůdci platně uzavřena. (...) V této souvislosti je nutno se zmínit o důkazních zjištěních soudu prvního stupně svědčících o zjevné tísni vyvolané vůči vlastníkům nemovitosti, ač tato zjištění soud prvního stupně svou pozdější interpretací sám negoval." (str. 3 a 4 rozsudku). Okresní soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným rozsudkem následně rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku vyklidit (ve výroku specifikované) nemovitosti a tyto nemovitosti předat do podílového spoluvlastnictví (ve výroku vyjmenovaných) žalobců oproti povinnosti žalobců zaplatit stěžovatelce celkem částku 363 151,- Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že "ust. § 399 odst. 2 obč. zák. okresní soud vyložil správně a zcela v souladu s tím, jaký právní názor na celou věc zaujal Nejvyšší soud. (...) Správně posoudil i důsledky neplatnosti kupní smlouvy." (str. 4 a 5 rozsudku). Dále krajský soud zdůraznil, že " (...) nepřehlédnutelnou skutečností je fakt, že prodej domu byl uskutečněn po dlouhodobém intenzivním a systematickém nátlaku ze strany Krajské správy StB. Nelze souhlasit se (stěžovatelem), že nátlak na prodávající zjištěn nebyl, neboť takovou skutečnost zjišťuje okresní soud již ve svém rozsudku ze dne 18. 2. 2003.(...) Je nepochybné, že pokud by takovýto nátlak vyvíjen na původní vlastníky nebyl, své nemovitosti by státu, konkrétně Krajské správě StB, neprodali." (str. 5 rozsudku). O stěžovatelkou podaném dovolání pak Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením ze dne 28. 2. 2005 rozhodl tak, že jej jako nepřípustné odmítl. III. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03). Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítala zejména porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově namítala jen nesprávnou aplikaci hmotného podústavního práva, konkrétně posouzení otázky absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti se týkají především aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Ohledně námitek porušení základních práv stěžovatelky spočívajících v nesprávném posouzení věci obecnými soudy, se Ústavní soud se stěžovatelkou neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc