IV.ÚS 2752/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2752/23 ze dne 7. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Součkové, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 7 As 303/2021-41 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2021 č. j. 17 A 83/2021-166, ve znění opravného usnesení ze dne 21. září 2021 č. j. 17 A 83/2021-181, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého 375/4, Praha 2 - Nové Město, 2. A. M. H., 3. T. M., 4. nezletilého S. M., 5. Jana Tomka, 6. Olgy Mačoškové, 7. E. J., 8. nezletilé M. J., 9. nezletilého O. J., 10. Martina Filipa, 11. Jany Cibuľové, 12. Štefana Cibuľy, 13. Zdenky Tomešové, 14. L. H., 15. nezletilé M. H., 16. M. B., 17. nezletilého T. B., 18. nezletilé O. B., 19. S. B., 20. R. B., 21. nezletilého T. B., 22. nezletilého H. B., 23. K. S., 24. nezletilé K. S., 25. nezletilé A. S., 26. Pavla Holemého, 27. Evy Holemé, 28. Anny Holemé, 29. Kristýny Mikulenkové, 30. Jany Jirotkové, 31. Jaroslava Jirotky, 32. Josefa Krofty, 33. Bc. Kateřiny Wroblowské, 34. M. K., 35. nezletilého L. K., 36. Ivo Hambálka, 37. Martina Melichara, 38. Bc. Kamily Ferkové, 39. Martina Bitomského, 40. Dominiky Bitomské, 41. Henriety Skácelové, 42. Terezy Skácelové, 43. Ivany Bubeníkové, 44. Jiřího Bubeníka, 45. Leony Goldové, 46. P. H., 47. nezletilého J. H., 48. Bohumila Kroupy a 49. Zuzany Kroupové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že ochranným opatřením ze dne 8. 7. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-96/MIN/KAN první vedlejší účastník v souvislosti s epidemií onemocnění COVID-19 postupem podle § 68 odst. 1 ve spojení s § 80 odst. 1 písm. h) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"), upravil podmínky vstupu osob na území České republiky. Uvedené ochranné opatření bylo zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením ze dne 16. 7. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-99/MIN/KAN, které bylo zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením ze dne 30. 7. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-104/MIN/KAN. Toto ochranné opatření bylo zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením ze dne 17. 8. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-109/MIN/KAN, které bylo zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením ze dne 30. 8. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-114/MIN/KAN. 3. Stěžovatelka se návrhem ze dne 17. 7. 2021 podaným u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení části ochranného opatření ze dne 8. 7. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-96/MIN/KAN. Doplněním návrhu ze dne 6. 8. 2021 stěžovatelka žádala, aby městský soud 1) deklaroval, že opatření ze dne 8. 7. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-96/MIN/KAN bylo v návrhu specifikovaných ustanovení v rozporu se zákonem; 2) zrušil část opatření prvního vedlejšího účastníka ze dne 30. 7. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-104/MIN/KAN, případně aby městský soud návrh na konstatování nezákonnosti (části) opatření ze dne 8. 7. 2021 vyloučil k samostatnému projednání jako zásahovou žalobu. 4. Městský soud napadeným usnesením návrh odmítl s odůvodněním, že podmínkou řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "s. ř. s."), je existence napadeného aktu, neboť nelze zrušit něco, co je již zrušeno. Tato podmínka nebyla splněna v situaci, kdy stěžovatelkou napadená opatření byla zrušena a stěžovatelka adekvátně neupravila petit. 5. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že změna návrhu je změnou předmětu řízení, jímž disponuje navrhovatel (zde stěžovatelka), bylo tedy na ní, aby uplatnila adekvátní změnu návrhu a navrhla zrušení aktuálně platného a účinného mimořádného opatření ze dne 30. 8. 2021, což neučinila. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení městského soudu ani v tom, že nepoučil stěžovatelku a nevyzval ji k úpravě návrhu. Nejvyšší správní soud dále u zrušeného ochranného opatření vydaného podle § 68 zákona o ochraně veřejného zdraví vyloučil analogické uplatnění § 13 odst. 4 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon"). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka uvádí, že nebyla městským soudem o nutnosti provést změnu svého návrhu poučena. Stěžovatelka upozorňuje na dvojkolejnost právní úpravy, která jí jde k tíži, neboť pandemický zákon umožňuje soudům konstatovat nezákonnost již zrušeného opatření, zatímco soudní řád správní vydání deklaratorního výroku o nezákonnosti již zrušeného opatření obecné povahy vydaného podle zákona o ochraně veřejného zdraví neumožňuje. Stěžovatelka uvádí, že první vedlejší účastník v době pandemie účelově rušil původní ochranná opatření, přičemž následně vydával opatření nová, která se od původních lišila jen nepatrně. Chtěly-li dotčené osoby ochranné opatření napadnout, jejich možnosti byly velmi omezené, jelikož bylo někdy i v řádu dnů "nové" opatření nahrazeno jiným (nahrazujícím) opatřením. Stěžovatelka se snažila reflektovat právní úpravu a pečlivě si hlídat každé vydané ochranné opatření, není však v lidských silách, aby docházelo ke každodenní kontrole a porovnávání každého slova ve všech jednotlivých vydávaných opatřeních čítajících i několik desítek stran. Výše uvedené bylo důvodem, proč stěžovatelka nestihla reagovat na ochranné opatření ze dne 16. 7. 2021 a svým návrhem podaným dne 6. 8. 2021 reagovala až na třetí ochranné opatření ze dne 30. 7. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-104/MIN/KAN. Závěrem stěžovatelka namítá, že není zřejmé, v jaké lhůtě má navrhovatel změnit svůj návrh, když délka lhůty není stanovena zákonem. S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu by měl soud při posuzování přiměřenosti lhůty přihlédnout i k době, ve které byla ochranná opatření vydávána, a v níž měly být návrhy na zrušení ochranných opatření měněny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95) či ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 9. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal, a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska o