IV.ÚS 2753/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2753/20 ze dne 3. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Davida Koncze, soudního exekutora, Exekutorský úřad v Chebu, sídlem 26. dubna 573/10, Cheb, zastoupeného Mgr. et. Mgr. Janem Jungem, advokátem, sídlem Štěpánská 615/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. 4 Cmo 105/2020-88 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2020 č. j. 2 Nc 1015/2020-13, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. ŽOS Group, a. s., sídlem Křižovnická 86/6, Praha 1 - Staré Město, 2. B H K, spol. s r. o., sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, a 3. KAMINARI WEALTH MANAGEMENT & TRUST, SE, sídlem Koněvova 1965/208, Praha 3 - Žižkov, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních správ a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podnikat podle čl. 26 Listiny. 2. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k návrhu 1. vedlejší účastnice (dále jen "navrhovatelka") nařídil ve výroku I podle § 74 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), předběžné opatření, jímž uložil stěžovateli povinnost zdržet se konání dobrovolné dražby konkrétních nemovitých věcí v katastrálním území Nymburk, a to až do pravomocného skončení řízení o určení vlastnického práva navrhovatelky k podílu o velikosti 100 % v obchodní společnosti ŽOS Real, s. r. o. (dále jen "ŽOS Real"), a navrhovatelce stanovil povinnost nejpozději do 5. 5. 2020 podat k věcně a místně příslušnému soudu žalobu ve věci samé (výrok II). 3. K odvolání stěžovatele, jakož i 2. a 3. vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením v usnesení městského soudu v napadeném výroku I potvrdil. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že navrhovatelka převedla tento podíl v ŽOS Real na 2. vedlejší účastnici, přičemž příslušná smlouva ze dne 12. 8. 2019 má být podle ní neplatná mimo jiné z toho důvodu, že neměla jiný majetek než tento podíl, že ten tvořil její obchodní závod a že její jediný akcionář nevyslovil s převodem obchodního závodu souhlas [§ 190 odst. 2 písm. i), § 48 zákona č. 90/2019 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. Vrchní soud dospěl k závěru, že jsou naplněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření podle § 74 odst. 1 a § 102 odst. 1 o. s. ř., když byly osvědčeny rozhodné skutečnosti, zejména nárok sám, a navrhovatelka doložila skutečnosti odůvodňující obavu, že by i výkon rozhodnutí byl ohrožen zejména chováním stěžovatele, který se jako soudní exekutor chystal vykonat dobrovolnou dražbu, konkrétně by došlo ke zhoršení postavení navrhovatelky jakožto vlastnice 100% podílu v ŽOS Real, dovolávající se neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu v samostatném sporu. II. Stěžovatelova argumentace 4. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že výše zmíněnou dražbu neměl provádět jako exekuční dražbu (s tím, že k ní došlo až později), ale jako tzv. další činnost exekutora podle § 76 odst. 2 o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), a že společnost ŽOS Real předmětné nemovitosti jako jejich vlastnice mohla zpeněžit i jiným způsobem, a v tomto ohledu nebyla nijak omezena. Uložením povinnosti zdržet se provádění dražby, aniž by soud jinému uložil jakoukoliv povinnost, mu obecné soudy položily neodůvodněnou překážku ve výkonu podnikatelské činnosti, čímž zasáhly do jeho práva na svobodné podnikání. 5. Porušení práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) stěžovatel spatřuje v tom, že usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje odůvodnění (§ 169 odst. 2 o. s. ř.). Usnesení vrchního soudu je v některých částech až zmatečné, když odkazuje na neexistující závěry městského soudu, což jej zbavuje jistoty, jakými úvahami byl soud veden a jakými limity je vázán. Dále je podle stěžovatele nepředvídatelné, konstatuje-li se v něm, že je na úvaze soudu prvního stupně, zda a v jakém rozsahu předběžné opatření nařídí. Vrchní soud své právní názory zakládá na bezmezné svévoli. Současně stěžovatel namítá, že v případě návrhu na nařízení předběžného opatření jsou všechny skutkové okolnosti výhradně v rovině tvrzení. Konkrétně pak vytýká vrchnímu soudu, že pokládal za osvědčené, že navrhovatelka má v ŽOS Real 100% podíl, čímž předjímá výsledek soudního sporu. 6. Stěžovatel, odvolávaje se na odbornou literaturu, namítá i porušení zákona, k němuž mělo dojít tím, že nařízeným předběžným opatřením byla uložena určitá povinnost pouze jemu. Současně upozorňuje, že nebylo prokázáno, že by uložením povinnosti ŽOS Real, jako vlastnici předmětných nemovitostí, vůči které již byla zahájena exekuce, bylo duplicitně ukládáno již existující omezení. V době rozhodování městského soudu totiž nebyla žádná exekuce proti ní vedena, ta byla zahájena až v průběhu odvolacího řízení. Z tohoto důvodu měla být uložena povinnost minimálně i vlastnici předmětných nemovitostí, přičemž danou nezákonnost nelze omlouvat změnou skutkových okolností. Stěžovatel také namítá, že soud nejednal s pasivně legitimovanými osobami, neboť odpůrkyně nebyly vlastnicemi předmětných nemovitostí. Nelze shledat souvislost mezi uloženou povinností a sporem o vlastnictví obchodního podílu v ŽOS Real. Obecné soudy se dále nevypořádaly s námitkou, že navrhovatelka v době zahájení řízení o předběžném opatření byla omezena ve svém jednání v důsledku vedení exekuce prodejem závodu, a tudíž nebyla oprávněna k podání návrhu. 7. Stěžovatel poukazuje i na to, že společnost ŽOS Real měla v době zahájení řízení vysoké závazky po lhůtě splatnosti a legitimně chtěla použít peněžní prostředky získané zpeněžením předmětného majetku k úhradě svých závazků. Zahájení exekuce je důsledkem neuskutečněné dobrovolné dražby, kdy dvě dražební jednání byla zmařena, a proto věřitel přistoupil k vymožení své pohledávky prostřednictvím exekuce, přičemž ŽOS Real musela hradit její náklady. Navrhovatelka nemohla být provedením dobrovolné dražby poškozena, neboť by předmětné nemovitosti byly zpeněženy za obvyklou cenu. Závěrem stěžovatel zmiňuje, že po vydání předběžného opatření byla vůči ŽOS Real zahájena exekuce a dobrovolnou dražbu již provést nelze s ohledem na generální, resp. speciální inhibitorium. Není tudíž pravda, že by po nařízení předběžného opatření nedošlo ke změně skutkového stavu, který by ospravedlňoval zrušení předběžného opatření. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Ústavní soud připomíná svůj konstantně zastávaný názor, podle kterého způsobilost předběžného opatř