IV.ÚS 2754/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2754/24 ze dne 9. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Evou Novou, advokátkou, sídlem Doupovská 1411/4, Praha 15 - Hostivař, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 4 Tdo 447/2024-934, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2024 č. j. 13 To 28/2024-785 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 14. prosince 2023 č. j. 8 T 83/2023-644, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (skutek I/1), přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (skutek I/2), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (skutek II/1) a přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (skutek II/2). Za přečiny uvedené pod bodem I výroku o vině okresní soud uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Současně mu za tato jednání uložil trest zákazu činnosti, a to zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Za přečiny uvedené pod bodem II výroku o vině uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil ochranné opatření, a to ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické ambulantní formou. 3. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle závěrů okresního soudu dopustil (ve stručnosti uvedeno) tím, že řídil osobní motorové vozidlo, ač si byl vědom toho, že má uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání do třiceti měsíců, v průběhu pátrání po jeho pobytu jako podezřelého v souvislosti s oznámením další násilné trestné činnosti, které se měl dne 14. 12. 2021 dopustit, opakovaně (způsobem blíže popsaným ve skutkové větě rozsudku) vyhrožoval prostřednictvím telefonu a SMS zpráv policistům při výkonu služby jejich fyzickým napadením a fyzickou likvidací, z přesně nezjištěného důvodu fyzicky napadl druha své matky a poté jeho souseda, kterému také slovně hrozil tím, že znásilní a zabije jeho dcery, přičemž takové jednání bylo způsobilé s ohledem na okolnosti a osobu stěžovatele vyvolat obavu z realizace této výhrůžky, v době omezení jeho osobní svobody zadržením zničil údery a kopáním bezpečnostní kameru v cele a v jiné cele po vstupu policistů do ní bez varování fyzicky napadl vstupujícího policistu. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které směřoval proti všem jeho výrokům, na jehož základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil rozsudek okresního soudu, a to ve výroku o trestu pod bodem II. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že se nedopustil jakéhokoliv jednání, které by mohlo být kvalifikováno jako trestné, přičemž dovozuje, že se obecné soudy nevypořádaly s jím uplatněnou argumentací. 7. Stěžovatel připomíná, že trestní řízení bylo nejprve vedené pro skutky pod bodem I výroku o vině a posléze došlo ke spojení se skutky, u nichž orgány činné v trestním řízení chtěly konat zkrácené přípravné řízení, přičemž dne 7. 7. 2023 policejní orgán vydal záznam o sdělení podezření podle § 179b odst. 3 trestního řádu a téhož dne vydalo okresní státní zastupitelství návrh na potrestání. Podle stěžovatele však zkrácené přípravné řízení bylo nezákonné, neboť nebyla dodržena lhůta podle § 179b odst. 4 trestního řádu a nebyly splněny podmínky podle § 179f odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. 8. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že jeho rozsudek postrádá argumenty, téměř se nevyjadřuje k jeho odvolacím námitkám, popř. tak činí velmi obecně, nehodnotí procesní použitelnost výslechů provedených ve zkráceném přípravném řízení, vychází z podání vysvětlení a dalších procesně nepoužitelných důkazů, neobjasňuje jeho duševní stav, když nebyl vypracován revizní znalecký posudek, nebyli vyslechnuti navrhovaní svědci a nebylo doplněno dokazování o kamerové záznamy a záznam volání na linku 158. 9. Podle stěžovatele jsou skutkové závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, soudy nepřihlédly k důkazům obhajoby, hodnotily jen důkazy v jeho neprospěch, navrhované důkazy neprovedly a některé důkazy již neexistují, v důsledku čehož byl odsouzen v rozporu se zásadou presumpce neviny a principem in dubio pro reo. Vytýká, že skutková zjištění soudů jsou nesprávná i nepravdivá, a proto nastal natolik extrémní rozpor s provedenými důkazy, že by k takto opatřeným zjištěním nemělo být přihlíženo. Právní hodnocení nesprávně formulovaných skutkových zjištění neodpovídá skutečnosti a v tomto směru pochybil především krajský soud, nereagoval-li na tyto zjevné nedostatky. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud se k jeho námitkám obsaženým v dovolání vyjádřil pouze s obecnou argumentací, která se nevypořádává s uplatněnou obhajobou. 10. Ke skutku pod bodem I/1 výroku o vině stěžovatel namítá, že soudy neprovedly důkaz výslechem svědka D. Š. a odmítly ho s apriorním závěrem, že stejně nebude věrohodným (srov. bod 27. rozsudku okresního soudu a bod 15. rozsudku krajského soudu). Okresní soud neprovedl důkaz záznamy na linku 158, přestože mu krajský soud v usnesení ze dne 25. 7. 2023 v bodě 10. uložil zajistit tyto záznamy, jak ke skutku pod bodem I/1, tak ke skutku pod bodem I/2. Tomuto pokynu okresní soud nedostál a vycházel opět, stejně jako v rozsudku ze dne 20. 3. 2023, z jakýchsi přepisů hovorů policistů mezi sebou s názvem "detail akce", bez podpisu a označení zpracovatele, což však podle něj není důkazem toho, že by vozidlo řídil, pročež neexistuje žádný důkaz, že by se tohoto skutku dopustil. Nadto připomíná, že krajský soud v bodě 15. rozsudku uvádí, že úřední záznamy sloužily jako podklad k posouzení jeho věrohodnosti, avšak na druhé straně připouští, že nejde o důkazy procesně způsobilé. Stěžovatel proto opakovaně namítá, že tyto záznamy neměly být součástí trestního spisu, protože skutek, ke kterému se vztahují, byl odložen. Zdůrazňuje, že záznam hovoru na linku 158 neexistuje, nebyl dodán, a proto není možné vycházet z části přepisů mezi policisty. Krajský soud v bodě 15. rozsudku vychází pravděpodobně z úředních záznamů o podání vysvětlení, které jsou však procesně nepoužitelné. Neexistuje žádný svědek, který by jej viděl odjet vozidlem, nic takového neuvedl ani svědek A., který byl k tomuto vyslechnut u hlavního líčení. Stěžovatel zpochybňuje úřední záznamy o podání vysvětlení, na jejichž základě byla hodnocena jeho věrohodnost, a dovozuje, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Okresní soud v bodě 27. rozsudku uvádí skutečnosti, které nebyly prokázány, tzn. napadení otčíma (svědka O.), ohrožování nožem. Uvedené skutečnosti podle něj nekorespondují s hlášením svědka na linku 158, protože žádné neexistuje. Krajský soud opět nesprávně vycházel z úředních záznamů. Závěrem k tomuto skutku uvádí, že v rozsudku okresního soudu je uvedeno, že stěžovatele bratr zanechal u auta, ač věděl, že má sebevra