IV.ÚS 2755/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2755/15 ze dne 23. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Nhat Chung Nguyena, t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 11 To 54/2015 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. 56 T 4/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu za současného nepřijetí jeho návrhu na nahrazení vazby na základě písemného slibu stěžovatele a stanovení dohledu probačního úředníka. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí trestních soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť odůvodnění v nich uvedená se vztahují obecně ke všem spoluobviněným stíhaným v dané trestní věci, nejsou individualizována přímo ve vztahu ke stěžovateli, takže z nich nevyplývá, proč právě u stěžovatele mají i nadále existovat vazební důvody a proč nelze nahradit vazbu jiným opatřením. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Městský soud v Praze nerespektoval neveřejný charakter vazebního zasedání, neboť v rámci jeho konání připustil přítomnost osob, které neměly právo se ho zúčastnit. Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel vytýká, že nevyhověl jeho žádosti, aby jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze byla projednána ve vazebním zasedání, a o zamítnutí stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze stručně uvedl, že důvody uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti považuje za bezpředmětné a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření rovněž pouze stručně uvedl, že nad rámec svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí nepokládá za nutné argumentovat k obsahu ústavní stížnosti a připomněl, že obdobné argumenty stěžovatel uplatňoval i v průběhu řízení před Vrchním soudem v Praze. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Na prvním místě je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení takových zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen také posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou pouze obecná a nepřezkoumatelná. Městský soud v Praze odůvodnil existenci důvodu útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu primárně hrozícím vysokým trestem a vazbou na rodnou vlast stěžovatele a dalších spoluobviněných. Existence důvodu předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu byla zdůvodněna početnou organizovanou skupinou, do níž byl stěžovatel zapojen, jakož i dlouhodobými zisky plynoucími z drogové trestné činnosti. Ústavní soud v této souvislosti musí odkázat na svou předchozí rozhodovací činnost, z níž mj. vyplývá, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i další okolnosti případu, mj. charakter trestné činnosti či hrozící vysoký trest (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 či III. ÚS 566/03). Za dostatečně odůvodněný lze tak považovat nejen závěr o samotné existenci vazebních důvodů, ale také o jejich vysoké intenzitě, která znemožňuje nahrazení vazby jinými prostředky. Pokud jde o námitku, že Městský soud v Praze připustil přítomnost dalších osob (příbuzných jednoho ze spoluobviněných) při vazebním zasedání, je třeba přisvědčit výkladu prezentovanému stěžovatelem. Ustanovení § 73f odst. 3 trestního řádu totiž výslovně stanoví, že vazební zasedání se koná bez účasti veřejnosti. Nelze tedy souhlasit s názorem, který ve svém rozhodnutí uvedl Vrchní soud v Praze, totiž že připuštění přítomnosti takových osob při vazebním zasedání lze akceptovat, a to na základě analogického uplatnění ustanovení § 203 odst. 1 a 2 trestního řádu. Znění zmíněného ustanovení § 73f odst. 3 řeší otázku veřejnosti při veřejném zasedání explicitně, a není proto prostor pro uplatnění analogie. V opačném případě, tj. pokud by soud jednal neveřejně, přestože zákon při daném typu jednání soudu účast veřejnosti připouští, jednalo by se o vážnou vadu, která by mohla odůvodňovat i kasační zásah ze strany Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 566/13). Jestliže však v daném případě veřejnost (v omezeném rozsahu) připuštěna byla, byť trestní řád účast veřejnosti při vazebním zasedání nedovoluje, podobný závěr učinit nelze. Přítomnost určitých osob nemohla žádným zásadním způsobem narušit možnost výkonu procesních práv stěžovatele, a nelze proto postup Městského soudu v Praze považovat za zásah do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Za relevantní je možné považovat námitku stěžovatele, že Vrchní soud v Praze rozhodoval o jeho stížnosti proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze v neveřejném zasedání a nikoli ve vazebním zasedání, přestože stěžovatel o konání vazebního zasedání výslovně žádal. Ústavní soud měl již mnohokrát možnost vyjádřit se konkrétně k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě. Z jeho judikatury, jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá právo obviněného být v určitých časových intervalech slyšen k důvodům trvání vazby bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3944/14, I. ÚS 3326/13, I. ÚS 1104/10 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. května 2011 č. 39822/07, § 45). Ústavní soud zastává názor, že absence slyšení obviněného nutně nemusí vést k porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby, ovšem s tím, že každý případ je nutno posuzovat individuálně, a to s ohledem na konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, takže by vyvstávala nutnost osobního slyšení stěžovatele (srov. nález sp. zn. I.