IV.ÚS 2755/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2755/21 ze dne 9. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Finkousové, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2021 č. j. 26 Cdo 986/2021-88, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 22 Co 180/2020-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. června 2020 č. j. 19 C 17/2020-32, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 516 395 Kč jako náhrady škody vzniklé neústavním omezením vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu na zaplacení částky 1 516 395 Kč zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud v odůvodnění svého uvedl, že peněžitý nárok za omezení vlastnického práva je obdobou nároku na náhradu škody, je závazkové povahy a promlčuje se. V době vzniku nároku od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2006 byl v účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), kterým se promlčení řídí. Obecná tříletá promlčecí doba uplynula v období od 1. 2. 2005 do 1. 8. 2009 u všech nároků, které stěžovatelce mohly z titulu regulace nájemného v uvedeném období vzniknout. Promlčecí doba běžela u každého nároku ode dne splatnosti konkrétního nájemného. Stěžovatelka uvedla, že neuplatnila nárok dříve, protože obdobnými případy se zabývaly soudy a judikatura byla značně nejednotná a dosud ustálena není, není ani natolik určitá, aby bylo jednoznačné, že nárok stěžovatelky existuje. Více věcných argumentů pro tvrzení o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy neuvedla. Námitku stěžovatelky, že stát nemá namítat promlčení, došlo-li jeho (ne)činností k bezpráví, obvodní soud neakceptoval. Stát musí hospodařit s péčí řádného hospodáře a pro naplňování potřeb obyvatelstva potřebuje právní jistotu. Pravidla promlčení jsou pro právní jistotu důležitá. Nejsou-li prokázány výjimečné skutkové okolnosti, pro které by bylo ospravedlnitelné princip promlčení prolomit, pak tato pravidla platí. Chybí tedy tvrzení, že stěžovatelka nezavinila marné uplynutí promlčecí doby v trvání více než 10 let. Pouhá neochota státu vypořádat nároky pronajímatelů z titulu regulace nájemného stěžovatelce v uplatnění jejích nároků včas nebránila. To ostatně vyplývá ze žalob jiných pronajímatelů, kteří svůj nárok uplatnili v těsné časové souvislosti se vznikem újmy, tedy svá práva hájili s dostatečnou péčí, neučinila-li tak stěžovatelka, nemůže se dovolávat stejné ochrany, jaká byla poskytnuta těmto vlastníkům. Časový odstup uplatnění nároku více než 10 let od vzniku tvrzené újmy, jak tomu bylo v nyní posuzovaném případě, nesvědčí o bdělém přístupu stěžovatelky. Stěžovatelka byla po více než desetiletí nečinná, svůj nárok uplatnila až s odstupem řady let, aniž by jí v tom bránily konkrétní okolnosti. Takovému přístupu nelze podle obvodního soudu poskytnout právní ochranu a vznesla-li za této situace vedlejší účastnice námitku promlčení, nelze to považovat za zneužití práva. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v odvoláním napadených výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že tento nárok se v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzuje podle občanského zákoníku a právo se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 občanského zákoníku). Městský soud dovodil, že neústavní stav, který poškozoval práva pronajímatelů v České republice, trval do konce roku 2006. Poté již bylo nepochybné, že pronajímatel může vůči nájemci jednostranně zvýšit nájemné. Stěžovatelka uplatnila svůj nárok u soudu poprvé dne 4. 2. 2020, přičemž neuvedla, že by se náhrady za omezení vlastnického práva z titulu regulace nájemného v letech 2002 až 2006 domáhala někdy předtím. K uplatnění nároku přistoupila po 13 letech od ukončení protiprávního stavu znemožňujícího pronajímatelům stanovit tržní nájemné, a po více než 10 letech od uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby. Stěžovatelka neuvedla jiné okolnosti, které jí bránily podat žalobu dříve (než neustálenou judikaturu soudů). Přitom po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (252/2006 Sb., N 47/40 SbNU 389, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), bylo zřejmé, že nárok tohoto typu lze uplatnit u soudu a ten se jím musí zabývat. Městský soud připustil, že při rozhodování soudů ve věcech nároků pronajímatelů v důsledku neústavního stavu v letech 2002 až 2006 vznikaly rozdíly v některých otázkách. Zásadní rozpory, které bylo možno označit jako ty, které zakládají pochybnost oprávněných o tom, že má smysl nárok uplatňovat u soudu, byly sjednoceny stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (136/2009 Sb., ST 27/53 SbNU 885). Je zřejmé, že i nadále vznikaly při rozhodování soudů dílčí problémy, na které reagovala judikatura zejména Nejvyššího soudu, ale nešlo o zásadní pochybnosti o tom, zda a jakým způsobem nárok uplatnit. Nejpozději po tomto datu tedy stěžovatelka mohla a měla žalobu podat a její otálení dalších 11 let není ničím rozumným odůvodněno. Městský soud uzavřel, že domáhala-li se stěžovatelka odškodnění za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006, promlčecí doba uplynula nejpozději 31. 12. 2009. 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť není přípustné. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené neústavní regulací nájemného za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 žalobou podanou u soudu dne 4. 2. 2020. Stěžovatelka podala žalobu s odstupem více než 13 let od ukončení neústavní regulace nájemného, a neuvedla ani žádnou výjimečnou okolnost, pro kterou nemohla svůj nárok uplatnit dříve. Uzavřel-li městský soud (shodně s obvodním soudem), že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí není v rozporu s dobrými mravy, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené. Oproti mínění stěžovatelky není závažnou okolností bránící v uplatnění daného nároku samotná rozkolísanost rozhodovací praxe soudů. Postup stěžovatelky, která vyčkala na okamžik, kdy si bude jistá, jakým způsobem a v jaké výši se má svého nároku domáhat, již z povahy věci odporuje zmíněné zásadě "vigilantibus iura scripta sunt". Nejpozději vydáním stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 bylo postaveno najisto, že pronajímatelé mají vůči státu nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené neústavní regulací nájemného; (ne)soulad námitky promlčení s dobrými mravy pak byl vyřešen nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185). I přesto podala stěžovatelka žalobu až v roce 2020. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od které není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Na tomto závěru podle Nejvyššího soudu nic nemění ani stěžovatelkou uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, rozhodnutí městského soudu neodporuje závěrům z nich vyplývajících a obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s obsahem této judikatury náležitě vypořádaly. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem obe