IV.ÚS 2756/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2756/17 ze dne 12. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Smetany, zastoupeného JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem Prostorná 811/4, Ostrava proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2017 č. j. 27 Cdo 750/2017-201, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2016 č. j. 8 Cmo 268/2016-164 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. července 2016 č. j. 29 Cm 22/2014-148, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Bytového družstva XX "v likvidaci", jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel (dále rovněž "žalobce") se podanou ústavní stížností domáhá zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, která, podle jeho názoru, porušila jeho ústavně garantovaná práva, a to právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3 Ústavy (garantující uplatňování státní moci a její meze), čl. 90 Ústavy (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces). II. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), vedeného pod sp. zn. 29 Cm 22/2014 se zjišťuje: Stěžovatel se jako žalobce podanou žalobou proti žalovanému Bytovému družstvu XX "v likvidaci" (dále jen "žalovaný", resp. "družstvo") domáhal vyslovení neplatnosti usnesení, přijatého pod bodem 3 členské schůze žalovaného družstva, konané dne 10. 12. 2013. Žalobce byl přesvědčen, že družstvo od 7. 5. 2012, kdy již nebylo vlastnicí bytového domu na ul. X, ale pouze jedné bytové jednotky v něm, nebylo oprávněno stanovit a vybírat zálohy na správu domu a na služby spojené s užíváním bytových jednotek předmětného domu, neboť dne 20. 6. 2012 členská schůze družstva rozhodla o zrušení družstva s likvidací od 1. 1. 2013 a jmenovala likvidátorku. Téhož dne proběhlo také ustavující shromáždění Společenství vlastníků, na kterém byly zvoleny orgány Společenství a schváleny jeho stanovy. Žalobce tvrdil, že účetnictví bytového družstva odporovalo ustanovením zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Rovněž namítal, že účetní uzávěrka ke dni 31. 12. 2012 byla sestavena likvidátorkou ještě před tím, než se jí skutečně stala. Krajský soud v pořadí druhým usnesením ze dne 21. 7. 2016 č. j. 29 Cm 22/2014-148 žalobu zamítl (výrok I). Soud konstatoval, že s odkazem na ustanovení § 242 odst. 1 obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, ve spojení s ustanovením § 131 obch. zák., byl návrh žalobce sice podán včas, ale nebyl důvodný. Krajský soud se podrobně zabýval jednotlivými námitkami navrhovatele, které byly žalobcem uplatněny, přičemž zdůraznil, že z provedených důkazů nelze dospět k závěru, že by předmětná účetní uzávěrka byla nesprávná a že by napadeným usnesením členské schůze družstva, jímž byla tato účetní uzávěrka schválena, byl porušen zákon či stanovy družstva. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 26. 10. 2016 č. j. 8 Cmo 268/2016-164 usnesení krajského soudu potvrdil, poté, co dospěl k závěru, že právní posouzení projednávané věci je zcela adekvátní skutkovým zjištěním, která vyplývají z provedeného dokazování, a zcela se ztotožnil se závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně. Nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně odvolací soud připomněl, že "okruh členů družstva s největší pravděpodobností koresponduje s okruhem členů Společenství vlastníků, které vzniklo v předmětném domě, z tohoto důvodu nemůže obstát námitka, že družstvo hospodařilo jednak na úkor svých členů, jednak ve prospěch Společenství vlastníků. Ve smyslu výše citovaného ustanovení obchodního zákoníku účinného v době konání členské schůze by na návrh člena soud vyslovil neplatnost členské schůze buď pro porušení stanov, nebo zákona při svolávání členské schůze, nebo v jejím průběhu, resp. z důvodu nezákonnosti napadeného usnesení". O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 28. 3. 2017 č. j. 27 Cdo 750/2017-201 tak, že je odmítl pro nepřípustnost. Dovolací soud konstatoval, že dovolatel v dovolání nevymezil právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž tuto náležitost dovolání nelze zjistit ani z obsahu podání dovolatele. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoje námitky, které předkládal soudům již v podané žalobě. Podle jeho názoru došlo "evidentně" k porušení právních předpisů, neboť účetnictví družstva a správa Společenství vlastníků odporovala ustanovením zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Správu domu a bytových jednotek prý neoprávněně provádělo družstvo; účetní uzávěrka ke dni 31. 12. 2012 byla sestavena likvidátorkou družstva již dne 31. 12. 2012, tedy dříve, než se jí skutečně stala, účetní uzávěrka a její příloha za rok 2012 jsou prý neplatné, neboť byly "sestaveny v rozporu se skutečností a zákonnými ustanoveními, údaje jsou zkreslené v příjmech i ve výdajích. V příjmech jsou uvedeny neoprávněně vybírané zálohy za služby a příspěvky do fondu oprav družstva, i když již ke dni 7. 5. 2012 vzniklo Společenství vlastníků, které je ze zákona správcem předmětného domu". Ze všech těchto námitek stěžovatel dovozuje, že řízení před soudy bylo jako celek nespravedlivé, neboť údajně "zlegalizovalo porušení zákona o vlastnictví bytů". Ve věci rozhodujícím soudům stěžovatel vytýká, že jak krajský soud, tak i odvolací soud v průběhu nařízených jednání "nesprávně protokolovaly jeho průběh", neboť odvolací soud v protokolu neuvedl stěžovatelem předložené důkazy a to Protokol o provedení kontroly účetnictví bytového družstva ze dne 27. 1. 2014 a jím předkládané písemné námitky ke všem důkazům, které byly citovány v rozhodnutí krajského soudu. Odvolací soud prý navrhované důkazy nezaprotokoloval a vrátil je zpět stěžovateli. Stěžovatel dále namítá, že vznesl námitky k protokolaci po jednání odvolacího soudu písemně, aniž mu na ně bylo dosud odpovězeno. Podle názoru stěžovatele byl procesně "úspěšný" k otázce včasnosti podaného návrhu. Přesto byl soudem prvního stupně zavázán k plné náhradě nákladů řízení. IV. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadeným rozhodnutím obecných soudů soudu a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je přezkoumat toliko ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního