IV.ÚS 276/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 276/10 ze dne 30. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. Z., zastoupeného Mgr. Václavem Špačkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 7, U Papírny 9/614, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009 č. j. 3 Tdo 1272/2009-987, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009 č. j. 10 To 56/2009-870 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 č. j. 56 T 3/2009-815, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na osobní svobodu, zaručeného čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 č. j. 56 T 3/2009-815 byl uznán vinným z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. z. s ohledem na skutečnost, že znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, a tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Stěžovateli byl za uvedený trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. z. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným. Stěžovatelem a dalšími spoluobviněnými podané odvolání bylo zamítnuto, z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009 č. j. l0 To 56/2009-870 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jejího výkonu zrušen a stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatelem podané dovolání proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009 č. j. 3 Tdo 1272/2009-987 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 3. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká nesprávnou právní kvalifikaci jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty, jíž pak odpovídá i nepřiměřeně vysoký uložený trest odnětí svobody a zařazení stěžovatele do nejpřísnějšího typu věznice se zvýšenou ostrahou. Obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že byl do jednotlivých útoků vtažen spoluobviněným P. V. a následně jím také vydírán. Ze strany P. V. i osob, jež o jednání pachatelů věděly, byl na stěžovatele vyvíjen soustavný nátlak a hrozba nahlášení věci na policii. K tomu stěžovatel zdůrazňuje, že byl v rozhodné době v tíživé situaci, kterou si sám nezpůsobil, byl bez prostředků i bydlení a tedy v lidsky nedůstojné situaci, čehož právě P. V. zneužil. Z uvedených skutečností vyplývá, že míra stěžovatelova narušení není natolik velká, aby bylo jeho jednání posuzováno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Tomu nasvědčují i skutečnosti, že nedošlo k jakékoliv fyzické újmě poškozených, neboť nebylo zájmem stěžovatele jim ublížit. Nejsou tak podle stěžovatelova názoru z materiálního hlediska jednoznačně a přesvědčivě splněny podmínky pro použití právní kvalifikace jeho jednání podle ustanovení § 41 t. z. V podrobnostech pak stěžovatel odkazuje na podané dovolání ze dne 14. 9. 2009. S ohledem na tvrzený zásah do jeho základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Stěžovatel dále uvádí, že v dané věci podal návrh na obnovu řízení, neboť v souvislosti se stále probíhajícím trestním řízením P. V. vyvstaly nové skutečnosti, o kterých stěžovatel nevěděl. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 3/2009 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. 5. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 6. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření plně odkazuje na své rozhodnutí ze dne 16. 6. 2009. 7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření sděluje, že vše, co považoval za podstatné, již uvedl v odůvodnění svého rozsudku ze dne 15. 4. 2009 a nemá, co by více dodal. 8. Shora uvedená vyjádření Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje pouze svůj nesouhlas s právní kvalifikaci jeho trestného jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. z. a s výší uloženého trestu, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uváděl již v odvolání a zejména v podaném dovolání (č.l. 850-851 a 980), a jíž se odvolací a obsáhle pak dovolací soud ve svých rozhodnutích zabývaly a s níž se vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a není proto v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do jejich rozhodování. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") (. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. 10. Ústavní soud posuzoval stěžovatelovu ústavní stížnost ve světle shora uvedených principů a po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud se ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně zabýval otázkou naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. z. a v případech, kdy podle názoru Ústavního soudu nebyl tento materiální znak naplněn, konstatoval, že takové hodnocení ze strany obecných soudů představuje svévolnou aplikaci právních norem neslučitelnou s kautelami ústavního práva a rozsudky obecných soudů zrušil (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 747/06 a sp. zn. IV. US 396/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci má však Ústavní soud za to, že k naplnění formálního i materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy skutečně došlo a porušení základních práv stěžovatele nelze v tomto případě obecným soudům vytýkat. 12. Při posuzování toho, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. z., je podle výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03 třeba brát zřetel nejen na délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, ale přihlédnout i k dalším okolnostem. Za relevantní je dle názoru trestněprávní nauky třeba považovat především způsob provádění trestné činnosti, škodu způsobenou nynější i dřívější trestnou činností, počet, druh a výše dřívějších trestů, pohnutky a důvody, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se posoudí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, jakož i následky trestného činu. 13. V souzené věci lze souhlasit s obecnými soudy, které při posuzování stěžovatelova jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. z. poukázaly zejména na skutečnost, že se stěžovatel trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. z., s