IV.ÚS 2760/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2760/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Stanislava Diatky, zastoupeného JUDr. Tomášem Kotrlíkem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2022 č. j. 25 Co 143/2022-723, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti JAWA Factory, s. r. o., sídlem Vlašimská 216, Divišov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") neposkytl ochranu jeho právům (čl. 90 Ústavy) a současně porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu [čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], tj. došlo k porušení principu řádného a spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a rovněž k porušení principu rovnosti účastníků řízení zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") domáhá po vedlejší účastnici vydání obsáhlého souboru movitých věcí, in eventum náhrady škody, přičemž v průběhu řízení podal návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil vedlejší účastnici povinnost nezcizovat, nezatěžovat nebo žádným jiným obdobným způsobem nakládat se specifikovanými nemovitými věcmi v kat. úz. Divišov u Benešova. Okresní soud usnesením ze dne 13. 6. 2022 návrhu vyhověl [usnesení neobsahuje odůvodnění podle § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. 3. Usnesení okresního soudu napadla vedlejší účastnice odvoláním, které krajský soud shledal důvodným v části, ve které namítala, že v dané věci zde není obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, proto napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu a návrh na vydání předběžného opatření zamítl. V odůvodnění uvedl, že vykonatelnost hlavního petitu, kterým je požadováno vydání konkrétních movitých věcí, nemůže být ohrožena tím, že vedlejší účastnice provede majetkovou dispozici s některými svými nemovitými věcmi. Z eventuálního petitu není patrno, čeho se stěžovatel domáhá, má-li být výše požadované částky určena podle výsledků dokazování znaleckým posudkem, a vyhověl-li by soud žalobě ve znění současného eventuálního petitu, bylo by takové rozhodnutí nevykonatelné, tudíž ani výkon takového rozhodnutí nemůže být pojmově nikdy ohrožen. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel, s vědomím ustálené judikatury Ústavního soudu, namítá, že spor o předběžné opatření má ústavněprávní význam. Upozorňuje, že v napadeném usnesení je uvedeno, že se k odvolání vedlejší účastnice nevyjádřil, to však proto, že mu nebylo doručeno, tudíž mu bylo znemožněno na ně reagovat. Stěžovatel cituje z některých důkazů a svědeckých výpovědí, kterými dokládá důvodnost žaloby a přinejmenším osvědčení svého nároku. 5. Podle stěžovatele jde o jeden z typických případů, kdy je zaslání odvolání nikoli meritorního rozhodnutí druhé straně důvodné a žádoucí, neboť účastníci mají na skutkové i právní otázky velmi odlišný náhled. Na podporu svého stanoviska stěžovatel cituje z řady nálezů Ústavního soudu, v nichž byla zdůrazňována povinnost doručit protistraně podané odvolání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť proti napadenému usnesení žádné opravné prostředky neměl k dispozici. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady, jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole v rozporu s čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, a ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, 48/2010 Sb.)]. 10. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolné, nejsou dány. Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení svými právními důsledky bylo způsobilé porušit stěžovatelova základní práva. 11. Dále se Ústavní soud zaměřil na stěžejní stěžovatelovu námitku, jejímž obsahem je nesouhlas s procesním postupem obecných soudů, když o odvolání vedlejší účastnice proti rozhodnutí okresního soud