IV.ÚS 2761/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2761/19 ze dne 23. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky PharmDr. Jiřiny Vanžurové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2019 č. j. 25 Cdo 438/2019-542, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2018 č. j. 44 Co 428/2012-524 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. června 2004 č. j. 54 C 103/96-212, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá také porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že původní žalobci (tj. stěžovatelka a její manžel) se domáhali po vedlejší účastnici zaplacení 2 391 493 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1993 do zaplacení, představující kupní cenu nemovitostí ve výši 1 419 700 Kč a náklady na jejich rekonstrukci ve výši 971 793 Kč, nabytých na základě kupní smlouvy ze dne 26. 3. 1991 od státní organizace Výzkumného ústavu geologického inženýrství (VÚGI), které však následně na základě soudního smíru vydali původnímu vlastníkovi Milanu Popelkovi. Po smrti jejího manžela v roce 2015 ve sporu pokračuje již pouze stěžovatelka. 3. Shora popsaný žalobní nárok stěžovatelky a jejího manžela byl obecnými soudy posuzován opakovaně. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2001 č. j. 54 C 103/96-152 žalobu zamítl. 4. Jeho rozhodnutí bylo ovšem usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 4. 2002 č. j. 44 Co 54/2002-178 z procesních důvodů zrušeno. 5. V další fázi vzali stěžovatelka a její manžel částečně žalobu zpět (o částku 971 793 Kč a v části příslušenství), načež městský soud rozsudkem ze dne 4. 6. 2004 č. j. 54 C 103/96-212 v tomto rozsahu řízení zastavil a ve zbývající části žalobu zamítl. 6. K odvolání stěžovatelky a jejího manžela krajský soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2007 č. j. 44 Co 282/2004-228 změnil rozsudek městského soudu tak, že zastavil řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou (a jejím manželem) a VÚGI, jinak ho v meritu potvrdil. 7. Dovolání stěžovatelky a jejího manžela Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 7. 2008 č. j. 28 Cdo 966/2008-315 odmítl. 8. Obě výše zmíněná rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2443/08 (N 259/55 SbNU 499). Ústavní soud v něm poukázal na ryze soukromoprávní charakter vztahu mezi stěžovatelkou (a jejím manželem) a státem s tím, že bylo na obecných soudech, aby - v duchu zásady iura novit curia - posoudily uplatněný nárok v souladu s aplikovatelnými právními předpisy. Ústavní soud také apeloval na obecné soudy, aby neztrácely při svém postupu ze zřetele, že se posuzovaný případ v základu týká velmi citlivé otázky nápravy křivd minulosti, a současně i na nutnost ocenit vstřícný, slušný a odpovědný postoj stěžovatelky a jejího manžela, kteří dobrovolně vydali nemovitost, kterou získali do svého vlastnictví, původním vlastníkům, a že kupní cenu, jejíž navrácení od státu nyní požadují, od nich přijal státní podnik VÚGI. 9. Po novém projednání věci krajský soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2011 č. j. 44 Co 282/2004-348 rozhodl opětovně tak, že rozsudek městského soudu ze dne 4. 6. 2004 č. j. 54 C 103/96-212 v části zamítající žalobu stěžovatelky a jejího manžela vůči státu potvrdil. 10. K dovolání stěžovatelky a jejího manžela Nejvyšší soud rozsudkem dne 17. 9. 2012 č. j. 28 Cdo 567/2012-370 rozsudek krajského soudu zrušil. 11. Krajský soud následně vydal rozsudek ze dne 4. 12. 2013 č. j. 44 Co 428/2012-435, v němž změnil rozhodnutí městského soudu a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce a jejímu manželovi k ruce společné a nerozdílné 1 419 700 Kč s úrokem z prodlení od 23. 9. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 7,75 % a dále od 1. 1. 2012 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro 1. den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V rozsahu 16 % úroku za dobu od 1. 11. 1997 do 22. 9. 2011 a v rozsahu 8,25 % úroku za dobu od 23. 9. 2011 do 31. 12. 2011 a v rozsahu rozdílu mezi úrokem přiznaným a 16 % úrokem za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení byl zamítavý rozsudek městského soudu potvrzen (výrok I). Ve výroku II krajský soud uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 154 106,50 Kč. 12. Rozhodnutí krajského soudu co do úroků z prodlení a nákladů řízení napadli stěžovatelka a její manžel dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 2829/2014-477 zamítl. 13. Následně Ústavní soud nálezem ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 63/15 (N 49/88 SbNU 647) výrok I rozsudku krajského soudu ze dne 4. 12. 2013 č. j. 44 Co 428/2012-435 v části týkající se úroků z prodlení, ve které bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu, a dál výrok II téhož rozsudku, a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 2829/2014-477 zrušil. Ústavní soud seznal, že jestliže obecné soudy při rozhodování o úrocích z prodlení a o náhradě nákladů řízení nepřihlédly ke genezi sporu a jeho jednotlivým fázím a "tápání" ohledně právní kvalifikace nároku přičetly výlučně stěžovatelce a jejímu manželovi, postupovaly nepřiměřeně formalisticky, což vyústilo v popření práva stěžovatelky na úroky z prodlení a práva na náhradu nákladů řízení ve výši, která jí v souladu s touto právní úpravou náležela. 14. Krajský soud v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 44 Co 428/2012-524 změnil rozsudek městského soudu ve výroku II tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce zákonný úrok z prodlení z částky 1 419 700 Kč od 13. 12. 2007 do 22. 9. 2011 (výrok I). V rozsahu 16% úroku za dobu od 1. 11. 1997 do 12. 12. 2007 a v rozsahu rozdílu mezi úrokem přiznaným a 16% úrokem za dobu od 22. 9. 2011 rozsudek městského soudu potvrdil (výrok II). Rozhodl též, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 274 282,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok III). Krajský soud připomněl svá předchozí rozhodnutí ve věci, jež byla následně zrušena Nejvyšším soudem a poté Ústavním soudem, shrnul závěry jednotlivých rozsudků a konstatoval, že stěžovatelka a její manžel vzali pravomocně zpět žalobu v části nákladů na rekonstrukci ve výši 971 793 Kč, předchozím rozsudkem krajského soudu ze dne 4. 12. 2013 č. j. 44 Co 428/2012-435 byla stěžovatelce a jejímu manželovi pravomocně přiznána částka 1 429 700 Kč, a předmětem dalšího řízení tak zůstaly pouze úroky z prodlení a náhrada nákladů řízení. Dále podrobně rozvedl závěry obou nálezů Ústavního soudu, který současně uvedl, že právní zástupce stěžovatelky nezvolil vždy nejvhodnější postupy, zmýlil se v právním hodnocení nároků stěžovatelky a jejího manžela, ale i přes kostrbatou konstrukci lze s náležitou mírou empatie dovodit, čeho se stěžovatelka a její manžel domáhali, a v posledním nálezu nezpochybnil aplikaci § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého je dlužník povinen splnit dluh až poté, kdy byl o plnění požádán. Krajský soud uvedl, že výchozí stanoviska jsou poněkud protichůdná, neboť na jedné straně by nebylo správné, aby právní složitost byla přičtena k tíži stěžovatelky a jejího manžela, ale jejich neschopnost pojmenovat a uplatnit řádně svůj nárok nemůže jít na úkor dlužníka. Krajský soud shrnul, že ani původně, ani nyní neměli zpětně stěžovatelka a její manžel v roce 1993 nárok vůči státu, jejž by mohli účinně uplatnit u soudu, výzva z 11. 8. 1993 tedy nemůže mít účinky zamýšlené v § 563 občanského zákoníku. Další výzvy k náhradě škody již učin