IV.ÚS 2764/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2764/16 ze dne 21. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, Rozkoš 990, 582 91 Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 - Pankrác, a stěžovatele J. O. H., zastoupeného Mgr. Bc. Oldřichem Glötzerem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 - Nové město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 43 T 2/2012, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 8 To 19/2016, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. 43 T 2/2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 8 To 20/2016, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení § 281 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá. Odůvodnění: Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení, konkrétně usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatelé se svou ústavní stížností spojují návrh na zrušení ustanovení § 281 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovateli použitou formulaci "v platném znění" je nutno chápat ve smyslu "ve znění pozdějších předpisů", neboť v doslovném významu by byla v rozporu s pravomocemi Ústavního soudu a normativností jeho rozhodnutí. Stěžovatelé dále navrhovali přednostní projednání ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé namítají, že ústavní stížností napadená usnesení porušují ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky, stanovící pozici mezinárodních smluv v právním řádu České republiky. Dále se stěžovatelé domnívají, že citovanými usneseními došlo k zásahu do jejich základních práv garantovaných ústavním pořádkem České republiky, zejména do práva na spravedlivý proces plynoucího konkrétně z ustanovení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Stěžovatelé také namítají porušení zásad in dubio pro reo a nullum crimen sine lege plynoucích z ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. ustanovení čl. 39 Listiny, porušení presumpce neviny garantované ustanovením čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny a právo na účinné opravné prostředky plynoucí z ustanovení čl. 13 Úmluvy. Stěžovatelka také namítá neoprávněný zásah do práva na osobní svobodu zaručeného ustanovením čl. 8 Listiny. Z ústavní stížnosti, napadených usnesení a dalších přiložených podkladů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka byla rozsudkem městského soudu ze dne 13. 3. 2012 č. j. 43 T 2/2012-684 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 8 To 36/2012 uznána vinnou zločinem vraždy ve smyslu ustanovení § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Toto řízení bylo předmětem posuzování Ústavního soudu - viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1270/13 ze dne 5. 2. 2014 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz). Následně stěžovatel, syn stěžovatelky, podal návrh na obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 280 odst. 3 trestního řádu. K návrhu se připojila rovněž stěžovatelka. V návrhu stěžovatelé poukazovali na nové skutečnosti, na dosavadní chybné hodnocení skutečností a na to, že nově získané znalecké posudky narušují řetěz důkazů vybudovaný v předchozím meritorním řízení a vedou k důvodným pochybnostem o vině stěžovatelky. Stěžovatelé se v návrhu na povolení obnovy řízení opírali zejména o nové znalecké posudky, konkrétně znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví balistika a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika. Stěžovatelé v rámci řízení namítali podjatost členů senátu městského soudu. Stěžovatelé se domnívají, že tyto osoby jsou podjaté, a to zejména z důvodu osobních antipatií a neschopnosti a neochoty revidovat vlastní přesvědčení. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 2. 2. 2016 námitku podjatosti shledal neopodstatněnou. Dle jeho názoru nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, a tedy nelze stížnosti stěžovatelů vyhovět. Následně vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 8 To 20/2016 shledal stížnost ve věci podjatosti rovněž nedůvodnou. Výrok soudu prvního stupně byl dle jeho názoru správný a v řízení neshledal žádná pochybení. Ve věci samotného návrhu na povolení obnovy řízení městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 13. 1. 2016 konstatoval, že nebyla prokázána existence žádných nových skutečností či důkazů, které by byly natolik zásadního charakteru, že by ve spojení s již dříve známými důkazy a skutečnostmi mohly v daném řízení přivodit zásadní změnu meritorního rozhodnutí v otázce viny či trestu uloženého stěžovatelce. Dle názoru městského soudu tak nebyly splněny podmínky stanovené trestním řádem pro povolení obnovy řízení. Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 8 To 19/2016 stížnost proti rozhodnutí městského soudu jako nedůvodnou zamítl. Podle názoru vrchního soudu nebyly zjištěny nové skutečnosti, jež by mohly zpochybnit skutkový stav popsaný ve výroku o vině či přiměřenost uloženého trestu. Ve svých ústavních stížnostech stěžovatelé namítají, že zejména vrchní soud zcela nepřijatelně, neodborně, nad rámec neveřejného zasedání a bez náležitých odborných vědomostí, jakož i důkazních prostředků spekuloval o skutkových otázkách, a tím také posuzoval otázky, které měly spadat do obnoveného řízení, a nikoli do řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatelé dále namítají, že o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodovaly takřka totožné senáty, které však nejsou schopny se kriticky podívat na svá předchozí pochybení v přechozím nalézacím řízení, resp. v celém meritorním řízení. Obecné soudy dle názoru stěžovatelů nebraly v potaz závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193), nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10 ze dne 18. 9. 2012 (N 158/66 SbNU 357) a nálezu sp. zn. I. ÚS 4068/14 ze dne 31. 3. 2016. Stěžovatelé uvádí, že nemohou souhlasit s odůvodněním napadených usnesení. Obecné soudy dle jejich mínění v řízeních předcházejících vydání napadených usnesení zcela pochybily, postupovaly v rozporu s principem "obecné spravedlnosti" a rozhodovaly nekriticky ke svým předchozím rozhodnutím. To dle názoru stěžovatelů vede k jednoznačnému závěru, že je nezbytné změnit trestní řád, neboť jeho ustanovení § 281 odst. 2 porušuje principy spravedlivého procesu a právo na zákonného soudce. Stěžovatelé tvrdí, že soudce nemůže být korektor svého svědomí, a není možné, aby v případě návrhu na povolení obnovy řízení, tedy řízení, ve kterém dříve rozhodoval, byl nadále objektivní a na nově předložené důkazy pohlížel bez chyb a podjatosti. Obecné soudy tak dle názoru stěžovatele nebyly ani v tomto případě schopny na základě nových skutečností svá předchozí rozhodnutí přezkoumat, případně změnit. To stěžovatel dovozuje z toho, že městský soud měl již dopředu vyloučit úvahy o tom, že by na základě nově předložených důkazů mohl dojít k jiným skutkovým zjištěním. Vrchní soud dle jeho názoru dokonce požaduje, aby stěžovatelka svou vinu absolutně vyloučila. O namítané podjatosti soudů tak má dle stěžovatelů také svědčit to, že městský soud, resp. členové příslušného senátu městského soudu, měli zájem na výsledku řízení v tom smyslu, že nejsou ochotni připustit změnu svého názoru ani po předložení nových zásadních důkazů. Stěžovatel také namítá, že rozhodnutí obecných soudů o podjatosti jsou nesprávná a neodůvodněná, neboť se jeho námitkami vůbec nezabývají. I tyto skutečnosti mají vést k jednoznačné protiústavnosti ustanovení § 281 odst. 2 trestního řádu, neboť soudcům - dle mínění stěžovatelů - vzniká automaticky vlastní zájem na výsledku věci. K témuž závěru o nesouladu příslušné části trestního řádu s Ústavou České republiky má vést i přiložená elementární komparace příslušnosti soudů ve věci návrhů na obnovu řízení vybraných evropských zemí. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich případě byly splněny trestním řádem předvídané