IV.ÚS 2765/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2765/12 ze dne 6. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Naďou Severinovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 9 - Vysočany, Kolbenova 942/38a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 č. j. 5 Tdo 4/2012-52, usnesení Vrchního soudu v Praze ze 9. 8. 2011 sp. zn. 7 To 71/2011 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2011 č. j. 2 T 5/2011-629 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným telefaxem dne 20. 7. 2012 a doplněným téhož dne k poštovní přepravě předaným originálem se P. B. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že nerespektováním práv na spravedlivý proces garantovaných v článcích 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") bylo porušeno základní právo na osobní svobodu garantované v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Krajského soudu v Plzni (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 2 T 5/2011 zrušil. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 2 T 5/2011 vyplývají následující skutečnosti. Dne 18. 5. 2011 nalézací soud uznal obviněného vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou; dále mu uložil povinnost nahradit škodu poškozené A. Š. ve výši 240 000 Kč a poškozenému Z. N. ve výši 254 240 Kč. Dne 9. 8. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 18. 5. 2011 usnesením zamítl. Dne 11. 4. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 8. 2011 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. III. V části II. ústavní stížnosti stěžovatel opakoval svá tvrzení o porušení základních práv a svobod, tj. práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny nerespektováním požadavků spravedlivého procesu garantovaných články 36 až 40 Listiny a čl. 6 odst. 1 až 3 Úmluvy, a uvedl, že * byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy, ačkoliv neexistoval a neexistuje žádný relevantní nepochybný důkaz o jeho vině, * soud neprovedl ani neumožnil provedení žádného z důkazů navrhovaných obhajobou, čímž obhajobu stěžovatele znemožnil, * orgány činné v trestním řízení neprovedly v trestním řízení potřebné důkazy a zásada materiální pravdy byla opakovaně a hrubě porušována, * soud nesprávně hodnotil důkazy, a to vždy jednostranně a neprospěch stěžovatele; porušeny tak byly zásady týkající se hodnocení důkazů, V části III. ústavní stížnosti stěžovatel konkretizoval svá tvrzení z části II. Vyjádřil přesvědčení, že v průběhu trestního řízení bylo postupováno v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) a zdůraznil, že pouhé jeho doznání nestačilo k tomu, aby byl shledán vinným, neboť v průběhu hlavního líčení své doznání vzal zpět a žádné jiné důkazy pro jeho vinu nehovořily; poukázal na principy presumpce neviny a in dubio pro reo a rozhodnutí Ústavního soudu k nim se vztahující, tj. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73), usnesení ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/02 (U 37/28 SbNU 447), nález ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453) a další. Stěžovatel byl toho názoru, že "soud" nepostupoval tak, aby byl správně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále stěžovatel tvrdil, že "soud" neprovedl ani neumožnil provedení žádného z důkazů navrhovaných obhajobou, čímž obhajobu stěžovatele znemožnil. Za obhajobou navržené a soudem neprovedené důkazy označil "např. výslech Z. D., ověření reaktivace internetu svědkem T. P. a další." Poukázal na judikaturu Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům a dále uvedl, že nebylo vyhověno jeho návrhům na výslech F., Z. D., K. Š., babičky stěžovatele, důkaz znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a odvětví psychiatrie na svědka T. P., důkaz nahrávkou telefonického hovoru ze dne 30. 11. 2010, důkaz prověrkou na místě či rekonstrukcí a výslechem T. P. Stěžovatel označil za hrubě nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení, které se dle jeho přesvědčení nezabývaly "možnou vinou druhé osoby, která byla přítomna spáchání trestného činu" a vyjádřil domněnku, že "[s]oud veškeré důkazy obhajoby zamítl, a to pravděpodobně z obavy, že po jejich provedení by se objevily další pochybnosti o vině stěžovatele, či dokonce by jeho vina byla dokonce vyvrácena" z obavy o jednoznačnost a nevyvratitelnost svého závěru o vině stěžovatele. "Soud" porušil zásady týkající se hodnocení důkazů, neboť důkazy hodnotil nesprávně, a to vždy jednostranně a v neprospěch stěžovatele. Za nesprávně hodnocené stěžovatel označil znalecké posudky z odvětví psychologie (str. 39 rozsudku) a odvětví psychiatrie, zprávu o ošetření v nemocnici, výpověď P. P. Závěrem své argumentace stěžovatel opět poukázal na princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a nález ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259). Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 5. 2011. IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivé trestní řízení dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, zejména nesprávným postupem při dokazování, tj. opomenutím některých obhajobou navrhovaných důkazů, a nesprávným posouzením důkazů v řízení provedených, v důsledku čehož porušily i základní právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy. Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení, v jehož rámci jsou předloženy; svá rozhodnutí ovšem musí dostatečně odůvodnit Ústavní soud je toho názoru, že neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů nalézací soud dostatečně a ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnil na str. 39 a 40 svého rozsudku ze dne 18. 5. 2011; obdobný závěr vyslovil i dovolací soud na str. 18 usnesení ze dne 11. 4. 2012. Námitky týkající se neprovedení navrhovaných důkazů v řízení před nalézacím soudem tvořily podstatnou část stěžovatelem uplatněného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 18. 5. 2011. Těmito námitkami se dle přesvědčení Ústavního soudu odvolací soud dostatečně a ústavně akceptovatelným způsobem vypořádal na str. 6 a násl. usnesení ze dne 8. 8. 2011; obdobný závěr vyslovil i dovolací soud na str. 19 usnesení ze dne 11. 4. 2012. K tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 239 (251)] Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení, posuz