IV.ÚS 2766/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2766/15 ze dne 12. 5. 2016 N 84/81 SbNU 413 Dokazování a náležité odůvodnění soudního rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 12. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 2766/15 ve věci ústavní stížnosti Jiřího Boučka, zastoupeného JUDr. Janou Ventovou, advokátkou, se sídlem Václavské nám. 37, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2015 č. j. 70 C 42/2014-130 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 13 Co 209/2015-160, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě na vypořádání mezi podílovými spoluvlastníky, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Věry Boučkové, zastoupené JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem, se sídlem AK v Praze 2, Lublaňská 42, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 13 Co 209/2015-160 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 13 Co 209/2015-160 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do základního práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. V ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel na to, že nezávislost soudu nezakládá možnost konat svévolně. Postup soudu prvního stupně a soudu druhého stupně v této věci a nerespektování judikatury Ústavního soudu je v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole [čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny], obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy), jakož i kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny). 3. V řízení vedeném před civilním soudem stěžovatel v postavení žalobce uplatnil pohledávku, původně ve výši 68 580 Kč, z titulu vypořádání mezi podílovými spoluvlastníky podle § 137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník"). Předmětem spoluvlastnictví byl rodinný dům a jednalo se o náhradu za užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu za období od 24. 2. 2011 do 10. 12. 2013. 4. Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv na spravedlivé soudní řízení. Soudy jsou dle čl. 90 Ústavy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Z toho vzniká dopad na pocit právní jistoty občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu, a jí musí odpovídat i chování právního státu, které je nejen ve shodě s formálněprávními předpisy, ale je také spravedlivé. 5. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05 ze dne 22. 2. 2006 (N 43/40 SbNU 355) v tom smyslu, že nejde o bezdůvodné obohacení, ale o dovolené užívání společné věci. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že nebyl respektován princip právní jistoty a předvídatelnosti práva a při rozhodování se soudy dopustily libovůle. Napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek. II. Průběh řízení před Ústavním soudem 7. Dle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. 8. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze, předsedou senátu 13 Co, uvedl, že odvolací soud se věcí stěžovatele řádně zabýval. S námitkami stěžovatele ohledně nároku na zaplacení peněžní částky představující ekvivalent náhrady za užívání nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu žalované se odvolací soud řádně vypořádal, proto odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze vznesl návrh, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně bezdůvodnou odmítl, neboť rozsudkem odvolacího soudu nedošlo k namítanému porušení ústavních práv stěžovatele. 9. Stěžovateli bylo zasláno vyjádření účastníka řízení na vědomí. Stěžovatel využil svoji možnost a zaslal repliku k vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti. Dle názoru stěžovatele odvolací soud aplikoval ustanovení § 451, a nikoliv § 139 odst. 2 občanského zákoníku, v důsledku toho aplikoval dvouletou promlčecí dobu, ne jak správně měl tříletou promlčecí dobu. 10. Vedlejší účastník řízení - žalovaná v řízení před obecnými soudy (Věra Boučková) využila svoji možnost a vyjádřila se k ústavní stížnosti. Odvolací soud vycházel ze správného právního posouzení nároku a správné aplikace promlčení doby; pokud zřejmě provedl nesprávný výpočet nároku stěžovatele, nemůže se jednat o případ svévole, který by dosahoval ústavněprávní roviny. Dle jejího názoru v řízení před odvolacím soudem nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a potažmo vlastnického práva stěžovatele, proto navrhla, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta. 11. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru je plně postačující písemné vyjádření účastníka řízení a obsah vyžádaného spisu, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů včetně zákona č. 404/2012 Sb., bez jeho konání. III. Posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 70 C 42/2014. Vzhledem k tomu, že stěžovateli je znám obsah napadených rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za potřebné podrobně rekapitulovat průběh soudního řízení. 13. Stěžovatel v postavení žalobce v řízení před soudem (dne 24. 2. 2014) uplatnil pohledávku původně ve výši 68 580 Kč z titulu vypořádání mezi podílovými spoluvlastníky podle § 137 odst. 1 občanského zákoníku. Předmětem spoluvlastnictví byl rodinný dům, přičemž stěžovatel byl vlastníkem ideální 1/8. Ideální 1/4 vlastnil Blahoslav Kříž a další ideální 1/4 vlastnil jeho bratr Mojmír Kříž, kteří užívali byt v prvním poschodí, který byl stejný jako byt v přízemí. Byt v přízemí užívala výlučně žalovaná Věra Boučková, která vlastnila ideální 3/8 předmětné nemovitosti. Protože byt užívala pouze žalovaná, domáhal se stěžovatel svého podílu na právech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci ve formě finančního vyrovnání. Soud prvního stupně právně hodnotil věc dle § 451 a 107 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení a promlčení tohoto práva, kdy právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. V průběhu řízení byl vypracován znalecký posudek, který stanovil obvyklé nájemné z předmětného bytu 5 000 Kč, a proto stěžovatel upravil žalobu tak, že požadoval 25 % z uvedené částky, což je částka 1 250 Kč/měsíc, a to od 24. 2. 2011 do 10. 12. 2013, což je 1 250 Kč x 33,5 měsíců = 41 875 Kč. 14. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2015 (13 Co 209/2015-160) potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že o bezdůvodné obohacení v dané věci nejde. Byl toho názoru, že ekvivalent náhrady za užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu stanovil soud prvního stupně správně. Jediný dopad má jiné právní posouzení věci na promlčecí dobu, kdy v tomto případě je třeba užít promlčecí dobu obecnou tříletou podle ustanovení § 101 občanského zákoníku. Potom ovšem není námitka promlčení, kterou vznesla žalovaná, důvodná a náhradu je třeba přiznat i za období od 23. 2. 2012, což představuje částku 1 027 Kč. Tuto částku tedy odvolací soud cestou změny rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. stěžovateli přiznal. Ve výrocích o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. IV. Vlastní posouzení 16. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 17. V prvé řadě je n