IV.ÚS 2767/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2767/20 ze dne 10. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní korporace STAVODĚL, výrobní družstvo, sídlem V Chotejně 1267/1, Praha 15 - Hostivař, zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, sídlem Čáslavská 1750/8, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 28 Cdo 1022/2020-508, v části výroku, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2019 č. j. 13 Co 47/2019-462, v částech nezrušených rozsudkem Nejvyššího soudu, tj. v části I. výroku, kterým byly potvrzeny III. a IV. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 26 C 92/2013-381, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Antonína Švehly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výrokových částí) s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, které jsou jeho vlastnictvím, bez právního důvodu. Stěžovatelka namítala, že se na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně neobohatila, když zejména zpochybňovala jeho aktivní legitimaci a svoji pasivní legitimaci. Obvodní soud zjistil, že vedlejší účastník se stal na základě restituce (a pozdější dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví) vlastníkem pozemků, na nichž se nachází účelová komunikace ve vlastnictví stěžovatelky (o jejím vlastnictví rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2014 č. j. 14 C 291/2009-201), že vedlejší účastník stěžovatelku vyzval k vydání bezdůvodného obohacení, stěžovatelka jeho žádosti nevyhověla, a uzavřel, že žaloba je z větší části důvodná. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2018 č. j. 26 C 92/2013-381 obvodní soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka o zaplacení částky 13 000 Kč s úrokem z prodlení a částky 123 270 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok), zamítl i žalobu o zaplacení částky 52 398 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 199 250 Kč s úrokem z prodlení (III. výrok) a částku 248 650 Kč s úrokem z prodlení (IV. výrok). Výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítavé výroky odůvodnil částečným zánikem pohledávky vedlejšího účastníka v důsledku stěžovatelčina započtení pohledávky na náhradu nákladů z předchozího řízení mezi týmiž účastníky. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve III. a IV. výroku a změnil ho ve výroku o nákladech řízení (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud se ztotožnil s hodnocením věci provedeným obvodním soudem a výrok o nákladech řízení změnil po zjištění, že úspěch vedlejšího účastníka v řízení byl pro účely náhrady nákladů řízení nesprávně vypočítán. 4. Na základě stěžovatelčina dovolání Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu v částech I. výroku, v nichž byl potvrzen III. výrok rozsudku obvodního soudu týkající se úroku z prodlení a změněn výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a zrušil rozsudek městského soudu ve II. výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Současně Nejvyšší soud zrušil i III. výrok rozsudku obvodního soudu v rozsahu definovaného úroku z prodlení, jakož i nákladový V. výrok, ve zbytku dovolání odmítl. K částečné změně výroků ve věci samé a souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud přistoupil - stručně řečeno - proto, že obecné soudy špatně posoudily splatnost jednotlivých částí náhrady za bezdůvodné obohacení. K meritu věci Nejvyšší soud konstatoval, že neshledal důvod pro změnu své ustálené rozhodovací praxe, podle níž vzniká umístěním stavby na cizím pozemku bez řádného titulu na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníka stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje. Tento závěr platí i tehdy, byla-li na pozemku zřízena pozemní komunikace představující samostatnou věc, a to i v rozsahu nezastavěného pozemku, ale k provozu komunikace nezbytné plochy. Dále připomenul, že bezplatné užívání komunikace nevylučuje vznik bezdůvodného obohacení jejího vlastníka, což se uplatní i v případech, kdy je vlastníkem jiný subjekt než obec. Nejvyšší soud též vyhodnotil posouzení obecných soudů stěžovatelčiny námitky o rozpornosti nároku vedlejšího účastníka s dobrými mravy a uzavřel, že soudy se neodchýlily od jeho judikatury. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nesouhlasí se svojí povinností vydat vedlejšímu účastníkovi bezdůvodné obohacení a nesouhlasí ani s jeho výší. Konkrétně uvádí, že obecné soudy se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nevypořádaly s jejími zásadními argumenty. K náhradě za bezdůvodné obohacení podle svého názoru není legitimována, protože vedlejší účastník měl o vydání eventuálního bezdůvodného obohacení žalovat obec, neboť pozemek v jeho vlastnictví je primárně zatížen veřejným užíváním veřejného prostranství. Soudy ovšem na celou věc nahlížely ryze z pohledu vztahu vlastníka pozemku (vedlejšího účastníka) a vlastníka stavby v podobě silničního tělesa (stěžovatelky), zatímco opomenuly, že byla vždy veřejně přístupnou účelovou komunikací, tedy veřejným prostranstvím. Nejde o komunikaci, která by byla součástí uzavřeného prostoru nebo objektu, ani o komunikaci, u níž by byl přístup veřejnosti omezen - komunikace tak podle stěžovatelky naplňuje znaky veřejného prostranství. V dané souvislosti stěžovatelka uvádí, že kdyby komunikace byla odstraněna, pozemky vedlejšího účastníka by byly i nadále zatíženy obecným užíváním veřejně přístupné účelové komunikace. Vlastnické právo vedlejšího účastníka k jeho pozemkům by tak bylo nadále omezeno ve stejném rozsahu, ovšem k vydání bezdůvodného obohacení by v takovém případě byla pasivně legitimována obec. Ve stěžovatelčině věci jsou tyto okolnosti obecně významné a Nejvyšší soud se s nimi měl v dovolacím řízení vypořádat, neboť podle jejího názoru ve své rozhodovací praxi ještě obdobný případ neřešil. Stěžovatelka se nemohla, a to ani teoreticky, obohatit na úkor vedlejšího účastníka, neboť předmětnou komunikaci sama neužívá, ani její užívání nepřenechala jinému subjektu. Naopak, stěžovatelka, coby vlastnice veřejně přístupné účelové komunikace, je omezena na svém vlastnickém právu tím, že dotčená komunikace je předmětem obecného užívání, tedy je ve svém důsledku omezována úplně stejně jako vedlejší účastník, coby vlastník pozemků. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13 (N 212/75 SbNU 379), v němž Ústavní soud podle ní řešil analogický případ nejen skutkově, ale i z hlediska chyb, kterých se obecné soudy dopustily; tehdy ani nyní v její věci neposuzovaly, zda je daná plocha (na níž se v případě stěžovatele nachází těleso komunikace) předmětem veřejného užívání. 6. Vedlejším účastníkem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je podle stěžovatelky nemravný. Daný stav totiž vedlejšímu účastníkovi vyhovuje, neboť sám může danou komunikaci užívat a ještě z její existence inkasovat náhradu za bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka namítá, že by právní ochrany neměla požívat situace, kdy se stěžovatelce reálně žádného bezdůvodného obohacení na úkor vedlejšího účastníka nedostává, zatímco prospěch z dané situace vzniká obci a třetím osobám užívající komunikaci jako veřejné prostranství. Konečně stěžovatelka upozorňuje, že právní řád České republiky nikterak nepočítá s tím, že vlastníkem veřejně přístupné účelové komunikace je soukromoprávní subjekt. Je-li vlastnictví veřejně nepřístupné účelové komunikace soukromoprávním subjektem běžné, u veřejně přístupných účelových komunikací je to spíše výjimkou. Z těchto důvodů je podle stěžovatelky celá myšlenková konstrukce, kterou obecné soudy v daném případě použily, nepřiléhavá a pro ni, jež komunikaci vybudovala s