IV.ÚS 2770/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2770/17 ze dne 20. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. J., právně zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2017 sp. zn. 1 To 33/2017, a proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, ze dne 21. března 2017 č. j. NCOZ-9015-178/TČ-2016-410091, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, operativní odbor ZHTČK, se sídlem Praha 5, pošt. schránka 41/NCOZ, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. srpna 2017 se R. J. (dále též "stěžovatel" nebo "podezřelý") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše napadená rozhodnutí vydaná v souvislosti se zajištěním věcí jako náhradní hodnoty za peněžní prostředky, jež jsou výnosem z trestné činnosti podle § 79g ve spojení s § 79a odst. 1 a odst. 2 trestního řádu v trestní věci proti podezřelému R. J. pro zločin legalizace výnosů trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), písm. c) tr. zákoníku, a dále aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo zakotvené v článku 2 odst. 2, článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z podkladů dodaných stěžovatelem vyplývá, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, ze dne 21. března 2017 č. j. NCOZ-9015-178/TČ-2016-410091, došlo podle § 79g ve spojení s § 79a odst. 1 a odst. 2 trestního řádu k zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatele, jako náhradní hodnoty za věci, které jsou výnosem z trestné činnosti. Zajištěné věci (bankovky v domácí a zahraniční měně, akcie a zlaté cihličky) mají hodnotu cca 65 milionů Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž namítal nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, dále polemizoval s odůvodněním rozhodnutí policejního orgánu, namítal závěry o tom, že jde o výnosy z trestné činnosti a vytýkal policejnímu orgánu nedostatečné doložení důkazů pro tento postup. Též namítá nepřiměřenost doby, po níž jsou věci zajištěny, neboť byly získány při domovní prohlídce již dne 8. 7. 2013 a nepřiměřenost postupu, neboť zajištěné věci svou hodnotou převyšují tvrzený prospěch stěžovatele z trestné činnosti. Napadené usnesení policejního orgánu považoval stěžovatel za nesprávné a nedůvodné, za projev svévole a namítal, že je v rozporu se smyslem a účelem trestního řízení. Na podporu daných tvrzení odkazoval na judikaturu Ústavního soudu. Vrchní soud v Olomouci na základě stížnosti stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 1. června 2017 sp. zn. 1 To 33/2017 tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele zamítl. III. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rozvádí skutečnosti, které uvedl již v samotné stížnosti proti usnesení o zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty. Stěžovatel dále namítá, že nebyly splněny předpoklady použití tohoto institutu z ústavněprávního pohledu, neboť má za to, že jde o nezákonné rozhodnutí a že toto rozhodnutí je projevem svévole policejních orgánů. Tyto dvě podmínky pak stěžovatel blíže rozvádí v odůvodnění ústavní stížnosti. Stěžovatel na podporu svých tvrzení odkazuje na judikaturu Ústavního soudu České republiky. IV. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyžádal si vyjádření policejního orgánu o průběhu dosavadního trestního řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zcela jasně vymezil princip sebeomezení vyplývající ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných státních orgánů, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ze zásady subsidiarity přezkumu Ústavního soudu plyne, že jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posuzovat oprávněnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. V souladu se svou dřívější judikaturou je Ústavní soud toho názoru, že dotčený majetek stěžovatele představuje majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle článku 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde však o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24, § 62). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění věcí jako náhradní hodnoty je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva. Cílem sledovaným právní úpravou je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 a ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 385/05, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy zhodnotit zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Při posuzování přiměřenosti zásahu je nepochybně nutné zkoumat rovněž jeho časovou dimenzi; zajištění majetku tedy nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02). Zajišťovací opatření lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Tyto orgány musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ve smyslu § 79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištěného majetku za podmínek podle § 79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu [srovnej usnesení ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04 a ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu však nevyplývá žádná konkrétní lhůta, do níž by muselo dojít k zahájení trestního stíhání či vydání meritorního rozhodnutí. Vždy je třeba dobu posuzovat od konkrétního případu, jeho složitosti a náročnosti na dokazování. Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve veřejném zájmu a za podmínek, které stanoví zákon. Existenci veřejného zájmu Ústavní soud shledává v samotném účelu zajišťovacích institutů, kterým je zamezit tomu, aby výkon případného trestu nebo ochranného opatření, jehož uložení lze očekávat, byl zmařen nebo ztížen. Citované usta