IV.ÚS 2773/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2773/21 ze dne 9. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele E. Z., zastoupeného JUDr. Václavem Kalinou, advokátem, sídlem Heydukova 101/2, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2021 sp. zn. 6 Tdo 166/2021, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 2020 sp. zn. 9 To 241/2020 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. srpna 2020 sp. zn. 1 T 19/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zaručených čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a za tento přečin ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání sedmnácti měsíců. Podle okresního soudu inkriminovaný trestný čin spočíval, stručně uvedeno, v tom, že stěžovatel v konkretizované době na označeném místě v prostoru lesa při těžbě dřeva, jako operátor stroje (harvestoru), nedbal náležité opatrnosti a před kácením stromu si dostatečně neověřil, že v prostoru kácení stromu není žádná osoba, přičemž přesto, že neměl vizuální kontakt s těžařem J. K. (dále jen "poškozený"), jež s ním práci vykonával, a nevěděl o jeho pohybu, pokácel strom do prostoru snížené viditelnosti, neboť přes lesní porost nebyl schopen dohlédnout alespoň na vzdálenost rovnou dvojnásobné výšce káceného stromu prodlouženou o délku ramene stroje, v důsledku čehož kácený strom dopadl na poškozeného, kterému způsobil mnohočetná zranění, a ten následkem traumatického šoku při těžkém poranění hrudních orgánů zemřel. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatele podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že z provedených důkazů nevyplývá, že spáchal jakýkoliv trestný čin. Závěr obecných soudů o jeho vině představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. 6. Závěr krajského soudu, že v místě úrazu se jako první nacházel právě poškozený, přičemž v blízkém okolí se pohybovaly i další osoby, minimálně svědci R. L. a V. C., se podle stěžovatele nachází v extrémním rozporu se zjištěnými důkazy, protože svědek L. vypověděl, že se pohyboval cca 100 m od pracovního prostoru harvestoru a poškozeného, a svědek C. ve své výpovědi uvedl, "co slyšel a jak se pohyboval". 7. Stěžovatel zdůrazňuje, že od počátku tvrdí, že je nevinen, protože neporušil žádnou svoji povinnost vyplývající zejména z nařízení vlády č. 339/2017 Sb., o bližších požadavcích na způsob organizace práce a pracovních postupů při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru, a ani pravidla vymezená v pracovním manuálu operátora harvestoru (dále jen "manuál"), zatímco poškozený v místě, kde se pohyboval, nesměl být přítomen. Podle § 9 odst. 3 písm. c) manuálu těžař nesmí vstupovat do pracovního prostoru stroje při těžbě pomocí harvestoru, nenaváže-li s obsluhou stroje vizuální kontakt a není si jistý, že obsluha stroje jeho záměr zná a přestala se strojem pracovat. Stěžovatel argumentuje, že s poškozeným uzavřel dohodu o způsobu těžby s tím, že v těžebním prostoru, v němž měla práce probíhat po obědě, byly všechny stromy zpracovatelné harvestorem, a že poškozený pracovat nebude, protože to není potřeba. Podle stěžovatele z místa ohledání, kde se ve vzdálenosti 20 m od harvestoru nacházel batoh poškozeného a ve vzdálenosti 15,3 m od harvestoru ležel poškozený, se podává, že to byl poškozený, kdo vstoupil do pracovního prostoru harvestoru již v době, když on zpracovával "dvoják", který v dopoledních hodinách společně s poškozeným porazili. Z hodnocení důkazů podle dovolatele vyplývá libovůle při rozhodování soudů. Právní závěry jsou podle něj v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, jež soudy interpretují způsobem, který z nich nemůže vyplývat. Dále namítá, že soud se nevypořádal s námitkou, že zásadní je dohoda mezi ním a poškozeným, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185), který se zabývá principem presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo. 8. Následně stěžovatel dovozuje, že se soudy nevypořádaly s existencí uvedené dohody, protože z dokazování vyplývá, že poškozený se s každým pracovníkem dohodl, jak bude pracovat. Existovala-li dohoda, že prostor, který měl zpracovávat harvestor, byl zpracovatelný pro harvestor, nemohl stěžovatel předpokládat ani při sebevětší opatrnosti, že v prostoru, do kterého harvestorem jel, se bude pohybovat těžař, který o tom, že do tohoto prostoru harvestor pojede, věděl. Nikdo již nezjistí důvod, proč poškozený do tohoto prostoru vstoupil, když věděl, že v době, kdy se rozešli se stěžovatelem, se již nachází v pracovním prostoru harvestoru. Podle stěžovatele zakládá opomenutý důkaz okolnost, že nebylo provedeno "ohledání" na místě samém. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno jeho zavinění ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, který vznikl. III. Procesní předpoklady a průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 12. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li