IV.ÚS 278/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 278/11 ze dne 23. 7. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky A. H., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 391/7, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 360/2010-307 ze dne 1. 11. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 28. 1. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 19 Co 360/2010-307 ze dne 1. 11. 2010. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 674/2008, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem č. j. 7 C 674/2008-296 ze dne 12. 5. 2010 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a Ing. J. V. (dále jen "vedlejší účastník") k pozemku zapsanému v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha-město pro obec Praha, katastrální území Smíchov, na LV č. XX, parc. č. X - ostatní plocha, manipulační plocha, o výměře 604 m2. Obvodní soud přikázal předmětný pozemek do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka a současně jej zavázal uhradit stěžovatelce částku 487.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. až III. rozsudku). Obvodní soud v této věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho předchozí rozhodnutí městský soud usnesením č. j. 16 Co 384/2008-236 ze dne 10. 10. 2008 zrušil, jsa vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2636/2007-230 ze dne 12. 8. 2008. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud tak, že právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků a současně každému z nich uložil zaplatit České republice na nákladech řízení částku 13.002,50 Kč (výroky IV. až VI. rozsudku). Výroky IV. až VI. rozsudku obvodního soudu napadl vedlejší účastník odvoláním, na jehož podkladě městský soud usnesením č. j. 19 Co 360/2010-307 ze dne 1. 11. 2010 rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 292.441,50 Kč a České republice náklady řízení ve výši 26.005,- Kč. Současně městský soud stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 960,- Kč. Stěžovatelka napadla posledně uvedené usnesení městského soudu ústavní stížností, v níž namítala, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na účinný opravný prostředek ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka nejprve zrekapitulovala předchozí průběh řízení před obecnými soudy, přičemž především kladla důraz na skutečnost, že navrhovala přikázání předmětného pozemku do svého vlastnictví s tím, že byla vedlejšímu účastníkovi ochotna uhradit za jeho podíl cenu ve výši 7.000,- Kč za m2. Stěžovatelka uvedla, že takto postupovala v dobré víře, že svou nabídkou umožní stanovit obvyklou, resp. tržní cenu pozemku, což přispěje k rychlému vyřízení věci. Poté, co v důsledku pro stěžovatelku velmi překvapivého rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k navrácení věci soudu prvního stupně, se již stěžovatelka ztotožnila s návrhem vedlejšího účastníka, aby nemovitost byla přikázána do jeho výlučného vlastnictví, když toliko požadovala zvýšení náhrady ze znalcem určené částky 4.033,- Kč za m2 na částku 5.000,- Kč za m2, což odpovídalo tehdy platné cenové mapě. Stěžovatelka podotkla, že se v případě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jedná o iudicium duplex, v němž soud není vázán návrhy účastníků, a proto většinou nelze hovořit o tom, že některá ze stran uspěla a jiná nikoliv. Tím spíše pak nelze o úspěchu ve věci hovořit tehdy, jestliže konečné rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé je v souladu se shodnými návrhy obou účastníků, jako tomu bylo v nyní projednávané věci. Stěžovatelka sice neuspěla se svým požadavkem na navýšení náhrady, to by však bylo možno nejpřísněji hodnotit jako částečný neúspěch v rozsahu 20%. Závěr, že úspěch ve věci měl pouze vedlejší účastník, a na něj navazující výrok o náhradě nákladů řízení dle názoru stěžovatelky představovaly flagrantní vybočení z ústavně konformního způsobu aplikace norem jednoduchého práva a porušení principu rovnosti účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, dle nějž stěžovatelka musela na nákladech řízení uhradit částku celkem 318.446,- Kč, nelze za těchto okolností vnímat jinak než jako sankci za to, že se snažila přispět k řádnému zjištění ceny pozemku, což bylo v zájmu obou účastníků řízení. O tom, že se stěžovatelka snažila minimalizovat náklady, které oběma účastníkům vznikaly, přitom svědčilo mimo jiné i to, že proti rozsudku obvodního soudu nepodala odvolání. Městský soud při rozhodování o nákladech řízení postupoval v extrémním rozporu se zásadou proporcionality, neboť tyto náklady téměř dosáhly částky, kterou stěžovatelka za svůj spoluvlastnický podíl od vedlejšího účastníka obdržela. Nadto městský soud o povinnosti hradit náklady řízení rozhodl v podstatě v jediné instanci bez nařízení jednání a zejména bez možnosti podání opravného prostředku, což odporuje principům spravedlivého procesu. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení městského soudu č. j. 19 Co 360/2010-307 ze dne 1. 11. 2010 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení. Městský soud ve svém vyjádření toliko stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí; vedlejší účastník pak uvedl, že napadené rozhodnutí bylo odůvodněno jednak tím, že stěžovatelka opakovaně neúspěšně navrhovala jiné způsoby vypořádání a dále tím, že na její straně nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Dle názoru vedlejšího účastníka bylo toto odůvodnění správné, resp. ústavně konformní, neboť zmíněné stěžovatelčiny návrhy vedly pouze k prodloužení celkové délky řízení a ke vzniku dalších nákladů souvisejících s opakovanými znaleckými posudky, aniž by stěžovatelka docílila jakéhokoliv posunu ve svůj prospěch; naproti tomu stanovisko vedlejšího účastníka bylo po celou dobu řízení neměnné. Námitka disproporce mezi přiznanou částkou a náklady řízení nebyla případná, neboť to byla právě stěžovatelka, kdo svým procesním postupem vznik těchto nákladů zavinil. Ostatně situace, kdy náklady soudního řízení převýší částku, o níž v meritu jde, není nijak neobvyklá. Vedlejší účastník měl za to, že napadeným rozhodnutím k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí, přičemž tato reagovala replikou, v níž se ohradila proti tvrzení, že to byla ona, kdo zavinil vznik nákladů řízení. Stěžovatelka zdůraznila, že soud v tomto typu řízení nebyl vázán návrhy účastníků a mohl rozhodnout i jinak, nelze ji proto penalizovat za to, že se pokoušela objasnit, zda je pozemek dělitelný, což by jednoznačně determinovalo rozhodnutí soudu, či za snahu nabídnout vedlejšímu účastníkovi náhradu za vypořádání spoluvlastnictví ve výši 7.000,- Kč za m2, ačkoliv sama následně obdržela pouze náhradu ve výši 4.033,- Kč za m2. Stěžovatelka tedy na své ústavní stížnosti setrvala. III. Ústavní soud následně ústavní stížnost přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nasta