IV.ÚS 2780/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2780/20 ze dne 18. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek U Remízku 1218-1220, Hořovice, sídlem U Remízku 1220/24, Hořovice, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2020 č. j. 23 Co 11/2020-121, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti STAVEKO, spol. s r. o., sídlem Zdabořská 24, Příbram, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na "právní slyšení" podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 8. 2019 č. j. 11 C 58/2019-83 bylo vedlejší účastnici (jako žalované) uloženo, aby stěžovateli (jako žalobci) zaplatila (z titulu smluvní pokuty) částku 78 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 30 466 Kč. 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 16 408 Kč a odvolacího řízení ve výši 14 838 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že nárok na zaplacení smluvní pokuty podle čl. XI odst. 4 smlouvy o díle ve výši 49 000 Kč a 29 000 Kč stěžovateli nevznikl, a to proto, že vedlejší účastnice (jako zhotovitelka) odstranila vady díla, které byly uplatněny reklamačním protokolem č. 11 a 12. Přitom u ní prodlení nenastalo, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o termínu odstranění vad, jak předpokládal čl. XI odst. 5 smlouvy o díle, protože stěžovatelem navržený termín nebyl vedlejší účastnicí akceptován, a stěžovatel následně další termín podle tohoto smluvního ustanovení neurčil. Současně stěžovatele poučil, že proti jeho rozsudku lze ve dvouměsíční lhůtě podat dovolání "za podmínek" ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). II. Stěžovatelova argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že i přes poučení krajského soudu o dovolání považuje tento mimořádný opravný prostředek za "objektivně" nepřípustný, a to s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.", neboť celková žalovaná částka sestávala ze dvou samostatných nároků ve výši 49 000 Kč a 29 000 Kč, přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba přípustnost dovolání posuzovat ve vztahu ke každému z nich samostatně. 5. Krajskému soudu pak stěžovatel v prvé řadě vytýká, že změnil rozsudek okresního soudu, aniž by předtím provedl jakékoliv dokazování a aniž by ho "například" poučil podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Upozorňuje, že krajský soud - na rozdíl od okresního soudu - dospěl k závěru, že čl. XI odst. 5 smlouvy o dílo připouští pouze výklad zastávaný vedlejší účastnicí, a namítá, že v rozporu s § 118b o. s. ř. přihlížel k důkazům, které dosud nebyly v řízení provedeny a nebyly součástí soudního spisu do doby, než okresní soud vyhlásil svůj rozsudek. Vedlejší účastnice totiž v podání ze dne 14. 4. 2020 předložila nové důkazy - reklamační protokoly č. 1, 3 a 5, jimiž se snažila podpořit svůj výklad uvedeného smluvního ustanovení. Krajský soud se s těmito důkazními návrhy nevypořádal, avšak z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že k těmto listinám přihlížel při výkladu sporného ujednání, čímž porušil § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 6. Dále stěžovatel poukazuje na to, že zaujal-li krajský soud rozdílný právní výklad (od okresního soudu) tohoto ujednání, pak bylo jeho povinností poučit jej podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., resp. mu umožnit, aby svá tvrzení dále doplnil a navrhl důkazy k jejich prokázání. V této souvislosti se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289) a dodává, že aniž byl poučen, v reakci na podání vedlejší účastnice uvedl, že bude-li třeba objasnit skutečnosti týkající se daného ujednání, navrhuje výslech předsedy jeho výboru, který se osobně účastnil jednání o smlouvě o díle, krajský soud však na tento návrh nijak nereagoval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 8. Jde-li o přípustnost podané ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), stěžovatel tvrdí, že ač byl krajským soudem poučen o možnosti podání dovolání, tento mimořádný opravný prostředek v dané věci nebyl přípustný, a to s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu zastává názor, že vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, a jeho ústavní stížnost je přípustná. 9. K tomu nutno poznamenat, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen Nejvyšší soud (§ 239 o. s. ř.) a že podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě, kdy se stěžovatel řídí nesprávným poučením odvolacího soudu a (ex lege) nepřípustné dovolání podá, nelze jeho ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu (a případně i soudu prvního stupně) podanou po skončení dovolacího řízení odmítnout pro opožděnost [viz např. bod 11 usnesení ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2308/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel mohl dovolání podat, aniž by se přitom vystavoval riziku, že jeho posléze podaná ústavní stížnost nebude z formálních důvodů "projednatelná", přičemž by bylo na posouzení příslušného (tj. Nejvyššího) soudu, zda zde skutečně jde o případ tzv. štěpení nároku. Současně však nelze "nutit" stěžovatele, aby podával nepřípustné dovolání, nicméně pak může nastat situace, že se Ústavní soud s jeho názorem neztotožní a ústavní stížnost odmítne jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V posuzované věci však Ústavní soud, aniž by hodlal jakkoliv zasahovat do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, považoval ústavní stížnost za přípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu procesní pochybení, jichž se měl v odvolacím řízení dopustit. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že jeho úkolem není - jak plyne z podstaty věci (viz výše) - dohlížet na "procesní čistotu" toho kterého stadia soudního či jiného právního řízení, nýbrž zkoumat, že v něm (jako jednom celku) nebyl stěžovatel krácen na svých ústavně zaručených základních právech procesní povahy, jež jsou mu zaručena čl. 36 a násl. Listiny. V posuzované věci je těžištěm ústavní stížnosti především ústavně relevantní námitka, že stěžovateli bylo upřeno skutkově argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat potřebné důkazy. 12. Soudní spor v posuzované věci byl veden o výklad čl. XI odst. 5 předmětné smlouvy o díle, kdy podle stěžovatelky z uvedeného ustanovení vyplývá, že nedojde-li mezi stranami smlouvy k dohodě o termínu odstranění vad, je vedlejší účastnice povinna vady odstranit v termínu navrženém (resp. st