IV.ÚS 2780/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2780/21 ze dne 9. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Rulfa, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou, sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2021 č. j. 35 Co 164/2021-126, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 (sc 36 odst. 2 a 3) Listiny základních práv a svobod. 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel prodává pohonné hmoty. Dne 25. 6. 2018 u něj Česká obchodní inspekce (dále jen "ČOI") provedla kontrolu prodávané nafty a měřením zjistila, že kontrolované pohonné hmoty nebyly v požadované jakosti (nesplnění minimální přípustné hodnoty bodu vzplanutí), a proto nesplňují požadavky § 3 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb. o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění pozdějších předpisů. Dne 27. 6. 2018 proto ČOI vydala opatření podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 64/1986 Sb."), jímž stěžovateli zakázala prodej nafty do doby zjednání nápravy zjištěného nedostatku. Stěžovatel z nafty odebral vzorek a následujícího dne naftu odčerpal a zlikvidoval. Poté tuto skutečnost ČOI oznámil s tím, že splnil jemu uloženou povinnost. 2. Vzhledem k tomu, že z měření provedeného stěžovatelem z odebraného vzorku vyplynulo, že nafta vytýkanými nedostatky netrpěla, dne 31. 7. 2018 podal stěžovatel proti uvedenému opatření ČOI námitky, kterým ČOI vyhověla sdělením ze dne 30. 8. 2018 č. j. 84739/18/2700 s tím, že nafta skutečně nevykazuje žádné vady. Stěžovatel se proto následně u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 41 936,38 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v hodnotě zlikvidované nafty za nesprávný úřední postup ČOI. 3. Obvodní soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 18. 3. 2021 č. j. 27 C 71/2020-91. Vzhledem k tomu, že ČOI uložila stěžovateli povinnost opatřením podle zákona č. 64/1986 Sb., šlo o rozhodnutí v tzv. materiálním smyslu, které bylo později označeno jako nezákonné. Uložená povinnost stěžovatele přitom spočívala ve "zjednání nápravy"; tu stěžovatel splnil tím, že naftu zlikvidoval. Z rozhodnutí ČOI ze dne 29. 7. 2014 č. j. ČOI 65399/14/0100/2700/14/Hl/Št, vydaného v jiné věci, se přitom podává, že "odčerpání ... pohonných hmot ... je legitimním způsobem, a dokonce vyžadovaným ČOI při nápravě závadného stavu." Stěžovatel splnění povinnosti ČOI oznámil, proti danému veřejnosprávnímu aktu uplatnil opravné prostředky, které neměly odkladný účinek. Nesplnil-li by stěžovatel povinnost stanovenou mu opatřením ČOI, vystavil by se riziku odpovědnosti za přestupek. Nezákonné rozhodnutí a škoda stěžovatele proto jsou spolu v příčinné souvislosti. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uvedený rozsudek obvodního soudu k odvolání vedlejší účastnice změnil napadeným rozsudkem tak, že se žaloba stěžovatele zamítá. Podle městského soudu sice ČOI vydala nezákonné rozhodnutí a stěžovateli vznikla škoda, avšak nebyla již dána příčinná souvislost mezi uvedeným. ČOI totiž stěžovateli uvedeným opatřením neuložila "zjednat nápravu", nýbrž toliko zakázala prodej domněle závadné nafty. Stěžovatel sám ze své inciativy naftu odčerpal a zlikvidoval, přestože dosud neměl k dispozici výsledky rozboru jím odebraného vzorku. Byť to mohlo být pro stěžovatele ekonomicky nevýhodné, opatřením ČOI (nezákonným rozhodnutím) nebyl nucen naftu zlikvidovat. Obvodním soudem odkazované jiné rozhodnutí ČOI není přiléhavé, neboť se týká uložení pokuty za přestupek a na odčerpání pohonných hmot bylo nahlíženo v jiné souvislosti. II. Argumentace stěžovatele 1. Stěžovatel tvrdí, že závěry městského soudu jsou ryze formalistické. Trvá na tom, že ČOI mu uložila povinnost neprodávat naftu a zjednat nápravu. Stěžovatel neměl možnost v danou chvíli s rozhodnutím polemizovat a povinnost nesplnit. Z rozsudku městského soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. 9 A 157/2012-96 se podává, že použitý termín "zjednání nápravy" vychází přímo z § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 64/1986 Sb. a je věcí kontrolované osoby, aby zjištěné nedostatky odstranila a zjednala bez zbytečného odkladu nápravu. Způsob, jaký zvolí, je na jejím uvážení. Je proto rozhodné, že stěžovateli byl uložen zákaz prodeje a bylo "jedinou povinností" stěžovatele napravit zjištěné nedostatky. Stěžovatel rovněž jednal co nejrychleji tak, aby zákaz prodeje nafty podle opaření ČOI pominul. Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody je dána, neboť nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Stěžovatel dále tvrdí, že městský soud žalobu chybně zamítl bez dalšího, aniž stěžovatele vyzval k doplnění tvrzení o příčinné souvislosti, nebo po zrušení rozsudku obvodního soudu mu věc vrátil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné k další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 2. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva). 3. Těžiště ústavní stížnosti spočívá na tvrzení stěžovatele, že městský soud chybně posoudil příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím ČOI a stěžovatelem tvrzenou škodou. Je však třeba v prvé řadě uvést, že napadené rozhodnutí se týká peněžité povinnosti v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1