IV.ÚS 2782/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2782/13 ze dne 21. 5. 2014 N 102/73 SbNU 653 Posouzení rovnováhy práv a povinností stran spotřebitelské smlouvy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 21. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2782/13 ve věci ústavní stížnosti Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Petrem Juráněm, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2013 č. j. 47 C 57/2012-31, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 190 Kč s úrokem z prodlení na základě smlouvy o propagaci reklamní plochy. I. Výroky I a III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2013 č. j. 47 C 57/2012-31 došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatele zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2013 č. j. 47 C 57/2012-31 se ve výrocích I a III ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. V textu ústavní stížnosti upřesnil, že se domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí ve výroku I, kterým mu byla uložena povinnost uhradit společnosti BEZREKLAMKY, s. r. o., (v řízení před městským soudem v procesním postavení žalobkyně) částku 2 190 Kč se stanoveným úrokem z prodlení, a výroku III, kterým mu byla uložena povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 546,50 Kč (výrokem II co do částky 1 000 Kč s úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta). II. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel nejdříve poukazuje na to, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť rozhodnutí o ní může mít dopad na mnoho tisíc osob a může se jím předejít množství soudních sporů. 3. Zdůrazňuje, že při posuzování případné bagatelnosti sporu je nutné vzít v úvahu celý systém podnikání společnosti, založený na tom, že se svými klienty uzavírá smlouvy na dobu neurčitou (fakticky jde o smlouvy na dobu určitou s možností automatické prolongace, které společnost hojně využívá). Činí tak již s předpokladem, že klienti v budoucnu zcela logicky nebudou ochotni neoprávněné nároky společnosti uhradit a tato podá žalobu k soudu, v rámci které bude uplatňovat i nárok na náhradu nákladů řízení, který je nezanedbatelnou součástí celé obchodní strategie. Společnost žaluje dlužné částky za jednotlivá období trvání smlouvy, čímž jednak úmyslně zvyšuje náklady řízení žalovaných, především však zcela záměrně udržuje výši jednotlivých sporů na hranici bagatelnosti. Tím znemožňuje žalovaným účinnou procesní obranu zejména ve formě odvolání k soudu vyšší instance. 4. Pokud jde o konkrétní námitky týkající se projednávané věci, stěžovatel namítá, že soud rozhodoval bez nařízení jednání, a to za situace, kdy se k žalobě podrobně písemně vyjádřil a uvedl zcela konkrétní argumenty a důkazy zpochybňující nárok žalobkyně. Nebyly proto splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání podle § 115a o. s. ř. Žalobkyní předložené důkazy přitom byly zcela nedostačující a soud neměl dostatek podkladů pro své rozhodnutí. Stěžovatel v řízení uvedl námitky proti žalobě, které v obdobných řízeních u některých jiných soudů vedly k zamítnutí žaloby. 5. Soudu dále vytýká nedostatek odůvodnění rozhodnutí. Vyjma námitky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor se zákonem a rozpor s dobrými mravy (sjednaná smluvní pokuta představovala polovinu z ní zajištěné pohledávky) se soud stěžovatelem vznesenými námitkami nijak blíže nezabýval, právně je nehodnotil a ani neodůvodnil jejich irelevantnost. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz svévole. 6. Stěžovatel namítá, že soud měl smlouvu posuzovat jak podle ustanovení obchodního zákoníku, jehož aplikace byla účastníky smlouvy sjednána, tak podle § 56 občanského zákoníku, přičemž měl dospět k závěru, že některá ustanovení smlouvy jsou neplatná pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 2 písm. e), f) a j) občanského zákoníku. 7. Ze smlouvy je totiž jednoznačně patrné, že je obsahově výrazně směřována v neprospěch spotřebitele. Závazkem společnosti je pouze pasivní zajištění propagace reklamy, nikoliv samotná propagace, dále je stěžovatel povinen uhradit společnosti sjednanou částku bez ohledu na splnění povinnosti společnosti. Smlouva je uzavřena na dobu určitou s trváním po dobu jednoho roku s automatickou prolongací, přičemž však společnost je oprávněna smlouvu jednostranně vypovědět kdykoliv bez udání důvodu, avšak stěžovatel je oprávněn smlouvu vypovědět písemně doporučenou poštou, nejpozději 30 dnů před jejím ukončením. Společnost není povinna vrátit stěžovateli jakoukoli alikvotní část sjednané ceny ani v případě ukončení smlouvy před sjednanou dobou trvání z jakéhokoliv důvodu. 8. Ujednání, kterým se stěžovatel zavazuje k plnění (úhradě paušální odměny za každý rok trvání smlouvy), je třeba podle jeho názoru hodnotit v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obchodního zákoníku, neboť tato povinnost je vázána pouze na podmínku trvání smlouvy bez dalšího, aniž by ze strany žalobce muselo dojít k jakémukoliv protiplnění. Inzertní stránky z vlastního serveru, které žalobce předložil, v žádném případě neprokazují, že by žalobce v předmětném období jakoukoliv propagaci reklamní plochy zajistil. 9. Stěžovatel s poukazem na rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 38 C 135/2012 namítá, že ve srovnatelných skutkově totožných věcech jsou různými soudy vydávány zcela protikladné rozsudky, což narušuje právní jistotu a umožňuje rozvoj nekalých obchodních praktik společnosti založených na očekávání formalistického přístupu prvostupňových soudů. 10. Stěžovatel uvádí, že ve svém podání ze dne 3. 8. 2012 přitom soud upozornil na způsob podnikání společnosti BEZREKLAMKY, s. r. o., její nekalé obchodní praktiky, skutečný rozsah její činnosti i na její přinejmenším nemravné počínání, kdy její činnost lze bezesporu označit jako tzv. "katalogový podvod". 11. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho vůle v žádném případě nesměřovala k uzavření smlouvy v té podobě, ve které ji vůči němu prezentovala žalobkyně. Právní úkon, ze kterého dovozuje uzavření smlouvy, byl ze strany stěžovatele učiněn na základě omylu, který byl pro údajný právní úkon "uzavření smlouvy" rozhodující a o kterém vzhledem k délce a po celou dobu věcně totožného způsobu "podnikání" žalobkyně musela vědět. III. 12. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že v době vydání rozhodnutí neexistovalo stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2013 ze dne 11. 12. 2013. Společnost BEZREKLAMKY, s. r. o., se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila a Ústavní soud s ní jako s vedlejším účastníkem řízení dále nejednal. 13. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet tu skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl. IV. 14. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 15. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníka řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování. V. 16. Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil, že společnost BEZREKLAMKY, s. r. o., se vůči stěžovateli domáhala zaplacení částky 3 190 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 27. 10. 2008 účastníci uzavřeli smlouvu o propagaci reklamní plochy, kterou se společnost zavázala pro stěžovatele zajistit propagaci reklamní plochy a žalovaný se zavázal za tuto službu zaplatit. Žalobkyně tvrdila, že pro stěžovatele reklamní plochu inzerovala na portále www.bestoutdoors.cz i po uplynutí doby jednoho roku trvání smlouvy, neboť podle dohody ve smlouvě se platnost smlouvy prodloužila o další rok. Stěžovatel však sjednanou částku nezaplatil a dnem 11. 11. 2009 se s její úhradou ocitl v prodlení. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení ceny za poskytnutou službu ve výši 1 990 Kč včetně DPH, dále požadovala smluvní pokutu ve