IV.ÚS 2783/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2783/24 ze dne 15. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé M. K., zastoupené Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 2073/20, Praha 2 - Nové Město, proti odpovědi Ministerstva vnitra na stížnost na organizačně technické zabezpečení voleb č. j. MV-112601-2/0V-2024 ze dne 9. srpna 2024 a odpovědi Krajského úřadu Středočeského kraje na stížnost na nevyhovění žádosti o vydání voličského průkazu pro volby do Evropského parlamentu Městským úřadem Beroun č. j. 073208/2024/KUSK ze dne 5. června 2024, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 5 odst. 1 a § 55 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, za účasti Ministerstva vnitra a Krajského úřadu Středočeského kraje, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost, jíž se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Ministerstva vnitra ("ministerstvo") a Krajského úřadu Středočeského kraje ("krajský úřad") byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 21 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností spojila stěžovatelka návrh, aby Ústavní soud zrušil § 5 odst. 1 a § 55 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů ("zákon č. 62/2003 Sb.") ke dni 31. prosince 2026. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka požádala 24. května 2024 o vydání voličského průkazu pro volby do Evropského parlamentu konané 5. a 6. června 2024. 3. Městský úřad Beroun ("městský úřad") odpověděl na stěžovatelčinu žádost přípisem č. j. MBE/39309/2024/SPR-Snl ze dne 27. května 2024. Žádosti nevyhověl, neboť stěžovatelka nebyla zapsána do seznamu voličů, což bylo způsobeno tím, že dosud nedovršila věk 18 let. 4. Stěžovatelka napadla postup městského úřadu stížností, kterou krajský úřad vyřídil v záhlaví uvedeným přípisem. Krajský úřad vysvětlil, že podle zákona je podmínkou aktivního volebního práva věk 18 let. Stěžovatelčiny argumenty jsou sice relevantní pro společenskou a politickou debatu, která by mohla vyústit i ve změnu právní úpravy, avšak pokud se tak zatím nestalo, je třeba respektovat účinnou právní úpravu, kterou volební orgány nemohou rozhodováním porušovat. 5. Proti tomu, jak krajský úřad vyřídil její stížnost, se stěžovatelka bránila u ministerstva podáním označeným jako stížnost na organizačně technické zabezpečení voleb. Ministerstvo na podání stěžovatelky reagovalo v záhlaví citovaným přípisem. Předně ministerstvo uvedlo, že stížnost na organizačně technické zabezpečení voleb lze u něj podat pouze ve věcech, které se týkají organizačně technického zabezpečení voleb na úrovni kraje, nejde tak o další opravný prostředek, kterým by bylo možno se bránit proti postupu městského úřadu. Ministerstvo dále poukázalo na možnost bránit se u soudu v řízení podle § 55 zákona č. 62/2003 Sb., které však stěžovatelka nevyužila. Dále konstatovalo, že organizačně technickou vadou mohou být vady jako nedoručení hlasovacích lístků, absence volebního zákona ve volební místnosti nebo zdržení doručení voličského průkaz, nikoliv však to, že městský úřad žádosti o vydání voličského průkazu nevyhověl, protože stěžovatelka nebyla z důvodu věku podle volebního zákona voličem, a proto nebyla v seznamu voličů vůbec vedena. Nad uvedené důvody ministerstvo poskytlo podrobný výklad aktuální právní úpravy a vysvětlilo, že právní úprava je souladná s ústavním pořádkem i s právem Evropské unie. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že právní úprava soudního přezkumu podle § 55 zákona č. 62/2003 Sb. je absurdní, neboť je třeba návrh podat nejméně 30 dní před konáním voleb, tedy ještě dříve, než měla stěžovatelka možnost požádat o voličský průkaz. Dále stěžovatelka kritizuje právní úpravu, podle níž osoby mladší 18 let nemají volební právo. V tom spatřuje diskriminaci a rovněž příčinu nedostatečného zohlednění zájmů rodin v právním řádu, neboť například pětičlenná rodina je ve volbách reprezentována jen dvěma hlasy rodičů. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na to, že u osob s duševním postižením, které jsou omezovány ve svéprávnosti, musí soudy vždy konkrétně hodnotit, zda má mít daná osoba i překážku výkonu volebního práva, avšak všem osobám mladším 18 let je volební právo paušálně odepřeno bez přihlédnutí k jejich schopnostem. Proporcionalitu české právní úpravy podle stěžovatelky zpochybňuje i to, že v některých členských státech Evropské unie je možno do Evropského parlamentu volit již v 16 letech. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou. Plnou moc advokátce udělila sama (nikoli její zákonný zástupce, který za ni ale jednal vůči správním orgánům), proto Ústavní soud zvažoval, zda je nezletilá stěžovatelka s ohledem na svůj věk způsobilá jednat samostatně, zejména porozumět smyslu a významu řízení o ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že stěžovatelka v 16 letech a téměř 8 měsících je schopna smyslu a významu řízení o ústavní stížnosti porozumět (obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 3861/17 ze dne 11. ledna 2018, sp. zn. III. ÚS 1579/21 ze dne 17. srpna 2021). 8. Ústavní stížnost je však nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 9. Ústavní stížnost je koncipována jako ústavní stížnost proti jinému zásahu. I tehdy je však třeba trvat na tom, aby stěžovatelka nejprve vyčerpala opravné prostředky, které jí právní řád nabízí. Takovým opravným prostředkem je zejména správní žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. soudního řádu správního. Proti rozhodnutí o takové žalobě by následně stěžovatelka měla možnost podat kasační stížnost. 10. Ústavní soud proto posuzoval, zda je namístě nynější věc výjimečně projednat na základě § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jde přitom o významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. března 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána [nález sp. zn. III. ÚS 4071/17 ze dne 31. července 2018 (N 129/90 SbNU 139), bod 27]. 11. Uplatnění této výjimky se dovolávala i sama stěžovatelka, neboť podle ní její stížnost zásadně přesahuje její vlastní zájmy a dotýká se bez nadsázky budoucnosti celé Evropy. Stručně řečeno, stěžovatelka tento přesah spatřuje v možnosti odstranit ze zákona č. 62/2003 Sb. věkový census omezující volební právo pouze pro osoby starší 18 let. 12. V první řadě je třeba poukázat na to, že stěžovatelčina argumentace se ve významném rozsahu míjí s tím, na jaké postupy orgánů veřejné moci si stěžuje. Stěžovatelka sama rámuje ústavní stížnost jako boj za rozšíření volebního práva i na osoby mladší 18 let. O stěžovatelčino volební právo však šlo při její komunikaci s krajským úřadem a s ministerstvem pouze nepřímo. Stěžovatelčina žádost městskému úřadu se totiž netýkala jejího volebního práva, nýbrž vydání voličského průkazu. 13. Právo volit a možnost volit v jiném volebním okrsku na základě voličského průkazu jsou přitom dvě různé věci. Zatímco právo volit je ústavně zaručeno, není dáno ústavní právo na existenci institutu voličského průkazu, o čemž svědčí například i to, že volby do Poslanecké sněmovny v letech 1996 a 1998 proběhly ještě před zavedením voličských průkazů novelou č. 204/2000 Sb. účinnou od 1. srpna 2000. 14. Možnosti volit ve volbách do Evropského parlamentu se stěžovatelka u Ústavního soudu nemůže domáhat, neboť ústavní stížností nenapadá rozhodnutí, jež by bylo vydáno soudem v řízení podle § 55 zákona č. 62/2003 Sb., nýbrž postup orgánů veřejné moci při vyřizování jejích stížností na nevydání voličského průkazu. 15. Tento postup orgánů veřejné moci sice lze cestou ústavní stížnosti proti jinému zásahu napadnout, avšak možnost, že by taková ústavní stížnost podstatně přesahovala zájmy stěžovatelky, je zde výrazně nižší. 16. Při posuzování, zda stížnost významem "podstatně přesahuje vlastní" zájmy stěžovatelky, nelze odhlížet od toho, že musí být ve hře i zájmy stěžovatelky samotné. Rozhodnutí o nepřípustné ústavní stížnosti se musí promítnout i ve změně právních poměrů stěžovatelky (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 933/06 ze dne 30. ledna 2007). 17. V nynější věci Ústavní soud nemůže orgánům veřejné moci nařídit, aby stěžovatelce umožnily volit ve volbách do Evropskéh