IV.ÚS 2785/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2785/14 ze dne 17. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Karla Buriana, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 9 T 288/2013-243 ze dne 11. 3. 2014, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 183/2014-270 ze dne 10. 6. 2014, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1289/2014-309 ze dne 15. 10. 2014 a o návrhu na zrušení ustanovení § 265d a § 265h odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 9 T 288/2013-243 ze dne 11. 3. 2014 Městský soud v Brně (dále též "městský soud") podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby Mgr. Petra Michka pro skutek, v němž byl spatřován přečin pomluvy dle § 184 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Obžalovaný se vytýkaného skutku měl dopustit, stručně řečeno, tak, že poskytl redaktoru TV Nova Janu Kroupovi na kamerový záznam rozhovor pro reportáž pořadu "Na vlastní oči", která byla následně odvysílána ve večerních hodinách dne 6. 3. 2013 televizní stanicí Nova, kdy ač věděl, s ohledem na všechny jemu známé skutečnosti, že se jedná o nepravdivé údaje, označil poškozeného Mgr. Karla Buriana za významného spolupracovníka tzv. Toflova gangu, který organizoval schůzky mezi členy "gangu" a politiky, přičemž v důsledku této reportáže pak poškozený čelil mediálnímu tlaku. Zprošťující rozsudek městský soud odůvodnil tím, že v daném případě nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky jednání obžalovaného, a to ani ve formě nepřímého úmyslu dle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť jeho tvrzení se nepodařilo v rámci trestního řízení s jistotou vyvrátit. Soud tak nemohl bez důvodných pochybností konstatovat, že obžalovaný v televizní reportáži hovořil nepravdu. S ohledem na výrok rozhodnutí byl poškozený (stěžovatel) odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Posléze uplatněná odvolání Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 8 To 183/2014-270 ze dne 10. 6. 2014 zamítl. Odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně bylo shledáno nedůvodným (výrok I.) a na odvolání stěžovatele krajský soud nahlížel jako na podané osobou neoprávněnou (výrok II.). Stěžovatel se s takovým výsledkem řízení nespokojil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Namítal, že soud prvního stupně "vycházel z nesprávného právního hodnocení neúplně zjištěného skutkového stavu a tuto vadu nenapravil ani soud odvolací". Podle stěžovatele obžalovaný stíhaný trestný čin spáchal přinejmenším v úmyslu nepřímém, neboť si musel být vědom negativního dopadu svých slov na život stěžovatele, který buď bezprostředně zamýšlel, nebo s ním byl alespoň srozuměn. Jak stěžovatel zdůraznil, sám obžalovaný neuváděl, že by měl jistotu ohledně správnosti své hypotézy o spojení stěžovatele s tzv. Toflovým gangem. Popis událostí, podávaný obžalovaným u hlavního líčení, vedle toho nic nevypovídal o skutku, pro který byl postaven před soud. V případě přečinu pomluvy je přitom na obviněném, aby prokázal, že jím tvrzené skutečnosti se staly. Obecné soudy podle stěžovatele pochybily rovněž v procesu dokazování, když bez řádného odůvodnění neprovedly účastníky navrhované výslechy svědků. U části z nich soud prvního stupně nepřípustně, k tíži stěžovatele, předjímal obsah jejich výpovědí, u zbylých svědků pak nevysvětlil, proč nebylo přistoupeno k jejich výslechu, v důsledku čehož se jednalo o opomenuté důkazy. Stěžovatel se dále cítil být zkrácen ve svých právech procesním postupem obecných soudů, které mu neumožnily reagovat na skutečnosti uváděné obžalovaným. V rámci hlavního líčení vypovídal až po obžalovaném, jehož stanovisko, ve věci poskytnuté vůbec poprvé, neměl k dispozici. Odvolacím soudem pak nebyl znovu vyslechnut, ač to navrhoval, a nebyl mu dán ani prostor, aby se před skončením řízení k věci vyjádřil, přestože je mu toto právo garantováno ustanovením § 43 trestního řádu. Stěžovatel vyslovil názor, že pokud by mu bylo umožněno poskytnout součinnost k objasnění věci, rozhodnutí soudu o vině a v návaznosti na to i rozhodnutí v rámci tzv. adhezního řízení, by bylo jiné. Podle stěžovatele obecné soudy popsaným postupem zasáhly, mimo jiné, do jeho práva vlastnit majetek, neboť mu odepřely nabytí finanční částky, představující náhradu nemajetkové újmy, která mu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem spravedlivě náležela. Kritice stěžovatel podrobil také krajský soud, jemuž vytkl, že meritorně neprojednal jeho odvolání, které směřovalo do výroku o náhradě škody. V odvolání obsažené vyjádření k rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel označil za své zákonem dané právo (dle § 43 trestního řádu). K ústavní stížnosti stěžovatel současně připojil návrh na zrušení § 265d a § 265h odst. 2 trestního řádu. Citovaná ustanovení nepřiznávají poškozeným v trestním řízení oprávnění podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, což podle stěžovatele odporuje jednak ústavně zakotveným právům poškozených, jmenovitě právu na spravedlivý proces a právu na rovnost účastníků řízení, a jednak i ustanovením § 2 odst. 15 a § 43 trestního řádu, která garantují jistou úroveň přístupu orgánů činných v trestním řízení k poškozeným. V projednávané věci shledával stěžovatel za potřebné podat dovolání v neprospěch obžalovaného, jeho iniciativa adresovaná Nejvyššímu státnímu zastupitelství se ovšem nesetkala s úspěchem. Stěžovatel v této souvislosti avizoval, že se na Nejvyšší soud proto obrátil sám. V přípise ze dne 2. 12. 2014 stěžovatel následně informoval Ústavní soud, že jeho dovolání Nejvyšší soud usnesením č. j. 4 Tdo 1289/2014-309 ze dne 15. 10. 2014 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu jako podané osobou neoprávněnou. Předmětné rozhodnutí stěžovatel dodatečně začlenil do petitu ústavní stížnosti, jsa přesvědčen, že i ono porušuje shora zmiňovaná ústavně zaručená práva. Ústavní soud přezkoumal stížnostní návrh stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že není důvodný. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujícím proti rozhodnutí o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, v minulosti již vyjádřil. Opakovaně přitom akcentoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Ústavní soud na druhou stranu připustil, že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva a v takovém případě má osoba poškozená trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení. K obraně tohoto práva může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)]. Byť Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení po stránce věcné, musí se zabývat tím, zda postup dotčených orgánů, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. To znamená, zda proběhlo řádné a adekvátní trestní vyšetřování a zda příslušné státní orgány jednali kompetentně a efektivně. Nadále tedy platí, že povinnost vedení efektivního trestního řízení