IV.ÚS 2785/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2785/18 ze dne 30. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Š. P., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2018 sp. zn. 7 Tdo 81/2018 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2017 sp. zn. 50 To 205/2017, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ze stěžovatelem předložených podkladů se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 10 T 20/2016 stěžovatele samotného uznal vinným pod bodem 1) přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a stěžovatele a spoluobviněného P. H. (dále jen "spoluobviněný") shledal vinnými společně pod bodem 2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Okresní soud stěžovateli uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 84 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného stanovení dohledu a stěžovateli podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku stanovil přiměřené omezení spočívající v povinnosti zdržet se požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek. 3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel, spoluobviněný a (proti výroku o trestech v neprospěch obou spoluobviněných) státní zástupkyně. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením podaná odvolání podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodná zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele a spoluobviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy bez důkazního základu kvalifikovaly jeho jednání jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a dopustily se deformace důkazů u výpovědí svědka D. K., jakož i nedůsledného uplatnění zásady in dubio pro reo. Stěžovatel setrvává na své obhajobě, podle které poškozeného M. K. (dále jen "poškozený") nenapadl a ani se na předmětném incidentu nepodílel. Stěžovatel tvrdí, že poškozený vypovídal nepravdivě, což vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a doplňujícího výslechu znalkyně, z výslechu svědka D. K., kterou okresní soud nehodnotil (zmínil ji pouze v souvislosti se spoluobviněným), a nepřímo i z výpovědí dalších svědků z řad přátel poškozeného, kteří pachatele útoku neidentifikovali. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů. 11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry. 12. Oponuje-li stěžovatel právní kvalifikaci jednání pod bodem 2) rozsudku okresního soudu jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, lze v zásadě přisvědčit soudům, že skutečností, na podkladě které bylo možno dovodit naplnění znaku "užití násilí, pohrůžky násilím nebo pohrůžky jinou těžkou újmou" (§ 175 odst. 1 tr. zákoníku), bylo to, že jeho příchod na místo napadení poškozeného byl veden úmyslem "potrestat" jej a další osoby, jelikož "si dovolily" vytýkat stěžovateli jeho vulgární slovní projevy a následně i násilné fyzické jednání uvedené pod bodem 1) rozsudku okresního soudu. Právě proto stěžovatel tyto osoby na místě hledal, poškozeného označil jako prvního a následně, v průběhu jeho bití spoluobviněným na něj křičel, aby mu řekl, kde jsou další osoby, a se slovy "neřekneš mi to" jej také sám fyzicky napadl kopnutím do zad, přičemž poté byl poškozený opět hrubě fyzicky napaden spoluobviněným. V průběhu fyzického napadání poškozeného tak oba obvinění násilím nutili poškozeného, aby jim označil i další osoby, které chtěli již od počátku rovněž z výše uvedeného důvodu fyzicky napadnout a "potrestat". Stěžovatel tudíž své výhrady ohledně právní kvalifikace konstruuje na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy. 13. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové provenience, je nutné připomenout, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zas