IV.ÚS 2786/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2786/20 ze dne 22. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Josefem Weiglem, advokátem, sídlem Nové Dvory 90, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020 č. j. 4 Tdo 769/2020-1165 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2020 č. j. 11 To 49/2020-1121, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnost a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 12. 2019 č. j. 10 T 59/2018-1014 uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku a účastenství na přečinu pomluvy ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku k § 184 odst. 1 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 3. 2019 sp. zn. 10 T 59/2018, byl stěžovatel podle § 354 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu. Trestná činnost stěžovatele (stručně uvedeno) spočívala v tom, že v době od 26. 5. 2017 do 16. 12. 2017 v osadě P., okres B., dlouhodobě, vytrvale a systematicky (když pro obdobné jednání od 15. 7. 2015 do 25. 5. 2017 byl již postižen v přestupkovém řízení) pronásledoval své sousedy J. H. a jeho manželku D. H. tak, že při jejich víkendových pobytech v jejich domě je i jejich rodinu soustavě verbálně urážel vulgárními výrazy, komentoval jejich jednání i jejich vzezření, vyhrožoval jim (že jim "rozbije držku", že je zabije atd.), opakovaně je sledoval přes zeď dalekohledem, fotil je a natáčel, opakovaně v brzkých ranních hodinách startoval motorovou pilu a úmyslně s ní hlučel za zdí, která bezprostředně sousedí s pozemkem poškozených u jejich chaty, neoprávněně opakovaně vstupoval na pozemek poškozených, kde chodil s dalekohledem, kterým je pozoroval v domě ze vzdálenosti několika metrů a hlasitě komentoval, co uvnitř dělají, nereagoval na opakované výzvy, aby pozemek opustil, v době jejich nepřítomnosti vstupoval na jejich pozemek a venčil zde psa, přičemž tímto jednáním poškozené omezoval v plnohodnotném a nerušeném využití jejich rekreační nemovitosti a vzbudil v nich důvodné obavy, že své výhrůžky zrealizuje, a to v souvislosti s tím, že byl již za napadení jiného souseda potrestán. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze (dál jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako nedůvodné zamítl. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že mohl ve věci rozhodnout i bez vyžádaných, ale jemu nedoručených přestupkových spisů, jejichž kompletní kopie jsou však součástí spisového materiálu a lze z nich zjistit, pro která jednání vůči poškozeným byl stěžovatel již pravomocně přestupkově postižen. Přitom podotkl, že součástí kopií přestupkových spisů jsou i datované písemné záznamy poškozeného, které velmi podrobně zachycují jednání stěžovatele a které byly podkladem příslušných přestupkových rozhodnutí. Shledal, že porovnáním kopií přestupkových spisů a všech písemných záznamů poškozeného z období let 2015 až 2017 lze dostatečně rozlišit jednání, pro které byl stěžovatel již přestupkově postižen, od jeho následného jednání, a že i když se v mnohém jednání stěžovatele opakuje (zejména nadávky a vyhrožování, používání motorové pily v časných ranních hodinách, sledování poškozených apod.), jde vždy již o nové skutky, pro něž stěžovatel dosud postižen nebyl, a to ani v přestupkovém řízení. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné, s tím, že nesdílí názor obhajoby, že se soudy nižších stupňů při opětovném projednání věci neřídily závaznými pokyny obsaženými v jeho usnesení ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. 4 Tdo 1197/2019. Poznamenal, že i když ve zmíněném kasačním rozhodnutí okresnímu soudu uložil, aby zjistil podstatné skutečnosti vztahující se ke všem rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků města Votice o přestupcích stěžovatele "především z vyžádaných přestupkových spisů", tato formulace rozhodně neznamenala nepřekročitelnou direktivu pro postup, jakým tento důkaz mohl a měl být proveden. Zásadně platí, že v trestním řízení může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, nejde-li o důkaz získaný nezákonným způsobem nebo donucením (viz § 89 odst. 2, odst. 3 trestního řádu). Tyto parametry kopie jednotlivých pravomocných rozhodnutí přestupkové komise podle Nejvyššího soudu nepochybně splňovaly a nic tedy nebránilo jejich použití coby důkazního prostředku. Z časového hlediska vymezil nalézací soud trestné jednání stěžovatele přesně v souladu s předchozími pokyny dovolacího senátu a do popisu skutku doplnil i jeho konkrétní projevy, jak po něm bylo požadováno, proto mu v tomto ohledu není co vytknout. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dané trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 10 T 59/2018 se již jednou úspěšně dovolal u Nejvyššího soudu, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. 4 Tdo 1197/2019 zrušil předchozí usnesení krajského soudu ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. 11 To 150/2019, jakož i jemu předcházející část odsuzujícího rozsudku okresního soudu ze dne 18. 3. 2019 sp. zn. 10 T 59/2018 ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu. Nejvyšší soud okresnímu soudu nařídil, aby věc znovu projednal a rozhodl, resp. aby doplnil dokazování vyžádáním přestupkových spisů vedených vůči stěžovateli u Městského úřadu ve V. (dále jen "městský úřad") a z hlediska zásady ne bis in idem zjistil, za jaká jednání byl stěžovatel již postižen v přestupkovém řízení, a dále aby doplnil konkrétní projevy stěžovatele v nově vymezeném období. Okresní soud se však podle stěžovatele pokyny Nejvyššího soudu neřídil, přestupkové spisy od městského úřadu nevyžádal a rozhodl pouze na základě zprávy městského úřadu týkající se přestupkového řízení vůči němu. Stěžovatel má za to, že okresní soud tímto postupem ignoroval výslovné pokyny Nejvyššího soudu, kterými je podle § 265s odst. 1 trestního řádu vázán. Tím, že Nejvyšší soud při svém dalším rozhodování v této věci dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu odmítl, popřel podle stěžovatele své původní rozhodnutí, s čímž stěžovatel nesouhlasí a je přesvědčen, že mu byl odepřen princip ne bis in idem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně