IV.ÚS 2788/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2788/09 ze dne 31. 8. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické a soudce Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2008 č. j. 12 Co 209/2005-267, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a za účasti vedlejšího účastníka D. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Suškou, advokátem, se sídlem v Teplicích, U Soudu 7, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel se domáhal toho, aby vedlejší účastnice byla povinna do tří dnů od právní moci rozsudku uzavřít s ním následující kupní smlouvu: D. Š. je podle kupní smlouvy ze dne 27. 12. 1990, registrované dne 29. 3. 1991, úplným vlastníkem domu čp. 1728 s parcelou č. 1698 v obci Teplice a k. ú. Teplice, zapsaných na LV č. 5488, vedeném u Katastrálního úřadu v Teplicích. D. Š., touto smlouvou prodává a již prodala J. D. jednu ideální polovinu těchto nemovitostí se všemi součástmi a příslušenstvím, a to za dohodnutou kupní cenu 130 000,- Kč (slovy: jednostotřicettisíckorunčeských) a J. D. tyto nemovitosti kupuje a již koupil. Dohodnutá kupní cena byla zaplacena kupujícím J. D., prodávající D. Š., před uzavřením této smlouvy. Podle této smlouvy bude pro J. D. u Katastrálního úřadu v Teplicích vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo k jedné ideální polovině p.č. 1698, o výměře 367 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, a p.č. 1728 - budova, způsob využití bydlení. Okresní soud v Teplicích žalobu stěžovatele zamítl s tím, že po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, tj. neprokázal, že stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli dne 3. 10. 1995 smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy. V rámci dokazování nepředložila žádná ze sporných stran originál listiny obsahující smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy. Okresní soud však vycházel z ustálené judikatury, že se ztrátou listiny, která není cenným papírem, není spojen zánik práv v listině deklarovaných, tato práva nejsou v listině inkorporována a listina pouze osvědčuje skutečnost, že závazek byl v písemné formě přijat a přijetí závazku v písemné formě lze proto prokazovat i jiným způsobem, než předložením originálu listiny. Proti prvoinstančnímu rozsudku se odvolaly obě strany (vedlejší účastnice pouze co do nákladů řízení) s tím, že stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku, příp. změny tohoto rozsudku a vyhovění žalobě. Odvolací soud napadaný rozsudek přezkoumal a odvolání stěžovatele neshledal důvodným. Stěžovatel v odvolání nesouhlasí s hodnocením důkazů provedených v řízení a v důsledku toho nesouhlasí se skutkovými závěry okresního soudu. Jeho pochybení spatřoval také v nesplnění poučovací povinnosti o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, ale v rámci odvolání nenavrhoval provedení žádných jiných dalších důkazů a domáhal se pouze opakování důkazů výslechem již vyslechnutých svědků a obou sporných stran. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud respektoval zásadu, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníkovi řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, a proto nelze vytýkat okresnímu soudu pochybení při provádění dokazování, neboť veškeré důkazy označené a navržené žalobcem provedl. Dle názoru odvolacího soudu je úplnost dokazování patrná i z té skutečnosti, že stěžovatel nepřichází s jakýmkoliv dalším novým důkazem. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s hodnocením důkazů a skutkovými závěry. Dále pak připojil závěr, že uzavírání smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy účastníky dne 3. 10. 1995, tedy v době, kdy podle shodných vyjádření žili v nekonfliktním soužití, zcela postrádá logiku, zejména s přihlédnutím k jejich původnímu úmyslu kupovat nemovitost do podílového spoluvlastnictví, který byl zmařen pouze v důsledku nesplnění formálních podmínek prodeje obecního majetku na straně stěžovatele, aniž by došlo ke změně stanoviska účastníků, což vyplývá i z faktu, že na zaplacení kupní ceny vedlejší účastnice poskytl finanční prostředky též stěžovatel. Odvolací soud dále formálně formulačně upravil podobu zamítavého žalobního petitu formulovaného v rámci odstraňování vad podání k výzvě okresního soudu. Proti druhoinstančnímu rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud zhodnotil dovolací námitky jako výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů. Dle názoru dovolacího soudu, pokud stěžovatel argumentuje v rámci dovolání nesprávným posouzením věci, pak je to pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud, stejně jako před tím soud prvního stupně, nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil jeho tvrzení podpořenému řadou svědeckých výpovědí, musel by návazně dospět i odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že jeho nárok na prohlášení vůle uzavřít kupní smlouvu je po právu. Dovolací soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatele, že řízení je zatíženo vadou spočívající v tom, že soud prvního stupně neposkytl stěžovateli poučení podle § 118a o. s. ř. a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Nejvyšší soud výslovně uvádí, že vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, kdy odkázal na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004; nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1970/07). Dovolací soud dále uvádí, že navíc lze přisvědčit odvolacímu soudu, že soud prvního stupně nezamítl žalobu proto, že žalobce (stěžovatel) neunesl důkazní břemeno, aniž přitom provedl potřebné dokazování. Naopak soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že se jimi žalobci nepodařilo prokázat, že se žalovanou uzavřel smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Stěžovatel v rámci své stížnosti v zásadě opakuje argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když tvrdí, že okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, ačkoli neposkytl stěžovateli poučení o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. a má za to, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že pokud není účastník poučen dle § 118a o. s. ř., nemůže soud uzavřít, že neunesl důkazní břemeno. Přesto okresní soud takto rozhodl a odvolací soud se přes tuto zásadu překlenul a vyslovil názor, že žalobcem navržené důkazy byly provedeny a jiné nenavrhoval ani v řízení odvolacím, tedy toto poučení by bylo nicotné, neboť žalobce ani jiné důkazy nenavrhoval. Dle stěžovatele se zde jedná o zásadní otázku výkladu procesních předpisů, který dle názoru stěžovatele bezesporu ve výsledku ovlivnil i samotné rozhodnutí o hmotných subjektivních právech stěžovatele, neboť mu bylo odňato zákonné poučení. Dále stěžovatel rozebírá jednotlivá hodnocení důkazů provedená okresním soudem, polemizuje s nimi a zaujímá vlastní hodnocení důkazů. Dále pak stěžovatel namítá, že jak okresní, tak i soud odvolací rozhodovaly o jiném petitu, a že pokud odvolací soud uvádí, že pouze formulačně upřesnil zamítavý žalobní petit, není tomu tak. V souladu s ustanovením § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení Krajský soud v Ústí nad Labem a vedlejší účastnici D. Š., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Druhoinstanční soud nepovažuje stížnost za důvodnou a odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud v Ústí nad Labem dále vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Vedlejší účastnice má za to, že ústavní stížnost není důvodná, neboť dle jejího názoru nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení práva rovnosti účastníků řízení. Vedlejší účastnice uvádí, že poučení stěžovatele by připadalo v úvahu pouze dle § 118a o. s. ř.. Po velice podrob