IV.ÚS 2789/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2789/17 ze dne 17. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017 č. j. 6 Tdo 662/2017-44(642), rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2016 č. j. 10 To 224/2016-605 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 5. 2016 č. j. 1 T 308/2014-545, za účasti Okresního soudu v Náchodě, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Ze spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 308/2014, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že okresní soud, rozhodující ve věci samé opakovaně, uznal stěžovatele (dále též "obžalovaný") a spoluobžalovaného M. K. vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku), M. K. byl uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body 2 a, b výroku rozsudku), stěžovatel byl uznán vinným přečinem poškození cizích práv ve smyslu § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body 2 a, c výroku rozsudku) a trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (bod 3 výroku rozsudku), za což mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem. Spoluobžalovaný M. K. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Na základě provedeného dokazování vzal okresní soud za prokázané (velmi stručně shrnuto), že se obžalovaní znají a v rozhodné době se již delší dobu znali s poškozeným J. H., o kterém jim muselo být známo, že se jedná o invalidního důchodce s rozumovou slabostí a zvýšenou závislostí na okolí a druhých lidech. Oba obžalovaní v úmyslu vyhnout se povinnostem vyplývajícím pro provozovatele a vlastníka motorového vozidla v únoru 2011 přiměli - způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku - poškozeného podepsat kupní smlouvu na koupi motorového vozidla Ford Ka 1.3, v březnu 2011 M. K. sám a v červenci 2011 stěžovatel sám koupili na poškozeného bez jeho vědomí a souhlasu vozidla Peugeot 406 a Škoda Fabia 6Y; všechna tři vozidla byla zaregistrována v tzv. polopřevodu na poškozeného. Poté, co Česká kanceláří pojistitelů vyzvala poškozeného k zaplacení zákonného příspěvku za nepojištěné vozidlo Ford Ka, zajímal se, o co se jedná, a po zjištění, že na něho byly bez jeho souhlasu a vědomí zaregistrovány v evidenci motorových vozidel tři automobily, oznámil dne 17. 6. 2013 na Policii v Broumově podezření na zneužití svých osobních údajů. Obžalované o tomto kroku informoval a ti, v úmyslu vyhnout se případnému trestnímu stíhání, jej nutili pod pohrůžkou vystěhování z bytu, aby svoji výpověď změnil, odvezli ho do dílny v B., kde ho donutili, aby vlastnoručně napsal prohlášení, že o koupi vozidel věděl a podepsal další tři listiny s přesně nezjištěným textem. Pohrůžku vystěhování z bytu poškozený vnímal jako reálnou hrozbu, neboť v srpnu 2009 bezúplatně převedl svá členská práva k družstevnímu bytu v B. na M. K., sestru stěžovatele, který za něho zaplatil dluh v restauraci za hry na automatu ve výši 18 000 Kč a následně ho přiměl, aby s převodem členských práv souhlasil. K odvolání obou obžalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") potvrdil správnost skutkových závěrů okresního soudu a jeho právní kvalifikaci jednotlivých skutků. Odvolání M. K. krajský soud zamítl jako nedůvodné, z podnětu odvolání stěžovatele krajský soud ohledně tohoto obžalovaného zrušil rozsudek okresního soudu v celém výroku o trestu (výrok o vině zůstal nezměněn) a nově v rozsahu tohoto zrušení jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka nad odsouzeným. Krajský soud svým rozhodnutím napravil nesprávnou úvahu okresního soudu o tom, že se stěžovatel dopustil jednání kladeného mu za vinu ve zkušební době svého dřívějšího podmíněného odsouzení (ve věci vedené u téhož okresního soudu pod sp. zn. 11 T 162/2010 došlo za použití fikce stanovené v § 83 odst. 3 tr. řádu k uplynutí zkušební doby ke dni 18. 3. 2016), k dřívějšímu odsouzení stěžovatele na rozdíl od okresního soudu významněji nepřihlížel a při nyní ukládaném úhrnném trestu odnětí svobody nalezl prostor k podmíněnému odložení jeho výkonu; k posílení výchovného účinku trestu stanovil nad stěžovatelem dohled probačního úředníka vykonávaný podle § 49 až § 51 tr. zákoníku. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. II. Argumentace stěžovatele V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval nepřezkoumatelností, nejasností a neúplností skutkových zjištění, tvrdil, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Ke skutku pod bodem 1 výroku rozsudku okresního soudu namítl, že k vydírání poškozeného neměl motiv, neboť trestní oznámení podal poškozený na M. K., a nikoliv na stěžovatele. U skutků popsaných ve výrokové části pod body 2a a 2c stěžovatel tvrdil, že nebyly důkazně podložené, neboť výpověď poškozeného byla vyvrácena výpověďmi jiných svědků, nebyla prokázána jakákoliv forma zavinění, jednání bylo ve sdělení obvinění, v obžalobě a následně v rozsudcích popsáno rozdílně, nebyla prokázána vážná újma na právech a soudy nevyjasnily, kdo, jak a koho konkrétně uvedl v omyl. Ke skutku pod bodem 3 výroku rozsudku stěžovatel namítl, že soudy nepřipustily doplnění znaleckého posudku o zjištění, jakou reálnou cenu mají členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu, který je zatížen doživotním bezplatným bydlením poškozeného. Právě cena těchto práv byla zásadní pro posouzení kvalifikačního znaku trestného činu lichvy. Stěžovatel předložil soudu posouzení realitního makléře, který konstatoval, že cena bytové jednotky by v takovém případě odpovídala maximálně převodním poplatkům, a znalecký posudek znalce Ing. R. Kvirence, který stanovil cenu členských práv a povinností ke dni 24. 8. 2009 ve výši 300 000 Kč, avšak pro případ, že by bylo dohodnuto bezplatné doživotní právo užívání bytu, stanovil jejich cenu ve výši 11 900,- Kč. Stěžovatel vytkl obecným soudům, že nepřizvaly znalce k doplnění znaleckého posudku o zhodnocení této závady s upozorněním, že znalec Ing. J. Semerák k zatížení členských práv k družstevnímu bytu nepřihlížel. Stěžovatel je přesvědčen, že o žádnou lichvu nešlo, a v této souvislosti poukázal na písemné potvrzení ústní dohody o tom, že členská práva k bytu budou převedena pod podmínkou bezplatného bydlení a užívání bytu poškozeným. Dodal, že poškozený bydlí v bytě již více než 7 let, aniž by paní K. cokoliv platil, či poskytnutou částku vrátil, navíc v současné době jmenovaná převedla členská práva k bytu zpět na poškozeného, který jí hradí půjčenou částku. Stěžovatel oponoval závěru Nejvyššího soudu o prokázání jeho viny, tvrdil, že z žádného jiného důkazu kromě výpovědi poškozeného, který však není věrohodný, nelze dovodit, že by spáchal skutky kladené mu za vinu. Nesprávným hodnocením důkazů, subjektivně a jednostranně zaměřeným, došlo k deformaci stěžejních důkazů, což vyvolává pochybnost, zda lze stěžovatele uznat vinným, resp. zda mu konkrétní skutek lze prokázat, mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochran