IV.ÚS 2789/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2789/23 ze dne 24. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 11 Tdo 651/2023-297, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 20. dubna 2023 č. j. 14 To 46/2023-233 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. ledna 2023 č. j. 3 T 17/2022-208, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 T 17/2022 se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 4 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v osobním automobilu převážel celkem 196,47 gramů kokainu určeného pro vlastní potřebu. Napadený rozsudek byl vynesen na základě prohlášení viny, které stěžovatel podle § 206c trestního řádu učinil v průběhu hlavního líčení. Okresní soud toto prohlášení viny přijal a v návaznosti na další tvrzení stěžovatele poté zadal znalecký posudek zaměřený na zjištění stěžovatelova duševního stavu a na jeho základě dospěl k závěru, že stěžovatel byl v době činu plně příčetný. 3. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Krajský soud v rozhodnutí vycházel mj. z § 206c odst. 7 trestního řádu, podle kterého soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Krajský soud nicméně věcně v plné míře přezkoumal rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu (viz dále). 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné odmítl, a to opět primárně s odkazem na § 206c odst. 7 trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nejprve poukazuje na to, že čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jež umožňuje smluvním státům omezit použitelnost odvolání například v případě uznání viny, neznamená, že s jeho využitím lze popřít samotnou podstatu práva na odvolání v trestních věcech či práva na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že se podanými opravnými prostředky nedomáhal přezkumu a zpětného hodnocení obsahu svého prohlášení viny, nýbrž že napadal skutečnosti, které nebyly v prohlášení viny zahrnuty. Konkrétně namítá, že v řízení před okresním soudem nebyla přesně zjištěna jeho příčetnost, což vedlo k nesprávnému výroku o trestu, resp. o ochranném opatření. Má za to, že v takové situaci bylo možné učinit rozhodnutí okresního soudu předmětem opravných prostředků. 6. Krajský soud podle stěžovatele odmítl podrobit přezkumu výrok o vině, přestože v řízení před okresním soudem zůstala nevyřešena otázka stěžovatelovy (ne)příčetnosti či snížené příčetnosti. Tyto pochybnosti přetrvaly i po podání znaleckého vyjádření zpracovaného znalkyní MUDr. Martou Říhovou. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že otázku příčetnosti či snížené příčetnosti mylně zařadil mezi znaky subjektivní stránky trestného činu. Má za to, že Nejvyšší soud pochybil, když formálně setrval na tom, že pokud soud přijal prohlášení viny, nelze výrok o vině napadat opravným prostředkem, tudíž se relevantním způsobem nezabýval stěžovatelovými námitkami. Prohlášení viny nemůže zhojit nedostatek příčetnosti v době spáchání činu, otázka příčetnosti představuje právní otázku, jejíž posouzení náleží pouze orgánům činným v trestním řízení. Nejvyšší soud tak akceptoval institut prohlášení viny jakožto prostředek ke "zhojení" nedostatku jednoho z obecných znaků trestného činu, kterým je příčetnost. Judikatura, na kterou Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkazoval, nemůže mít pro posouzení jeho věci význam, neboť pochází z doby, kdy institut prohlášení viny nebyl součástí českého trestního práva. 7. Stěžovatel tvrdí, že prohlásit vinu může jen trestně odpovědný pachatel. Okresní soud rezignoval na pořízení znaleckého posudku, na jehož základě (a v souvislosti s dalšími zjištěnými skutečnostmi) měla být otázka jeho příčetnosti posuzována. Specifikuje námitky proti znaleckému posudku MUDr. Marty Říhové (který zároveň označuje jako pouhé znalecké vyjádření) a okresnímu soudu vytýká, že z něj vycházel i přes významné rozpory s lékařskými zprávami ošetřujícího specializovaného lékaře. Uvádí, že zjistí-li soud třeba i následně skutečnosti, které by prohlášení viny zpochybňovaly, má možnost a současně i povinnost dodatečně prohlášení viny per analogiam k § 206c odst. 5 trestního řádu odmítnout. Zrychlení a zjednodušení hlavního líčení, které je cílem institutu prohlášení viny, nesmí převážit nad účelem zjištění pravdy. Jestliže obecné soudy vztáhly nemožnost napadat skutečnosti uvedené v prohlášení viny podle § 206c odst. 7 trestního řádu i na obecné znaky trestného činu, považuje to za nepřípustnou extenzi tohoto ustanovení. Účelem institutu prohlášení viny podle něj nemůže být derogace zásady materiální pravdy. 8. Stěžovatel dále připomíná, že otázka příčetnosti, resp. zmenšené příčetnosti, je důležitá nejen z hlediska viny, ale také z hlediska případného trestu, a připomíná v této souvislosti § 40 odst. 1 a § 47 odst. 1 trestního zákoníku. Tvrdí, že osobě se sníženou příčetností soud nemůže uložit trest v rozmezí plné trestní sazby. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Soudkyně zpravodajka si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádala spis vedený okresním soudem a vyzvala účastníky a vedlejší účastníky k vyjádření se k ústavní stížnosti. 11. Okresní soud ve vyjádření uvedl, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly po procesní i hmotné právní stránce v pořádku. Uvedl, že stěžovatel hned na počátku hlavního líčení prohlásil svou vinu a souhlasil s popisem skutku a právní kvalifikací, přičemž byl zastoupen dvěma advokáty. Soud ještě nechal znalecky přezkoumat duševní stav stěžovatele v době činu. Okresní soud připomněl, že stěžovatel je majetným člověkem, jednatelem společnosti, byl schopen poměrně úspěšně řídit firmu i motorové vozidlo, a byl schopen vypovídat ve věci jiného obžalovaného. To podle okresního soudu představovalo kontrast vůči zprávě stěžovatelova ošetřujícího lékaře, který uváděl mentální výkon stěžovatele odpovídající těžké subnormě až retardaci. Ze závěrů následně vyhotoveného znaleckého posudku MUDr. Marty Říhové vyplynulo, že stěžovatel v době činu netrpěl závažnou duševní poruchou, že nelze objektivizovat jeho závislost na kokainu a jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti nebyly sníženy. Okresní soud proto označil námitky stěžovatele jako účelové a konstatoval, že v nalézacím řízení neexistoval žádný důvod odmítnout prohlášení viny, což ani obhajoba nenavrhovala. Stěžovatel v ústavní stížnosti podle okresního soudu nabízí pouze zpětnou argumentaci, která nemůže obstát. 12. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 13. Nejvyšší soud ve vyjádření nejprve připomněl, že stěžovatel nezpochybňoval stěžejní skutkové okolností daného případu a že orgány činné v trestním řízení