IV.ÚS 279/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 279/23 ze dne 21. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Rataje, zastoupeného JUDr. Václavou Baudišovou, advokátkou, sídlem Tusarova 1269/15, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 3 As 197/2020-49, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2016 č. j. Nao 200/2016-53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2020 č. j. 8 A 104/2016-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva (pozn. z označení jednotlivých partií ústavní stížnosti a jejich obsahu lze dovodit, že stěžovatel tvrdí porušení práva "na spravedlivý a nezávislý soud", upozorňuje na opomenuté důkazy a na přepjatý formalismus, namítá porušení principu ochrany legitimního očekávání, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a extrémní interpretační exces a libovůli v rozhodování). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal žádost o vydání osvědčení o účasti v odboji a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 262/2011 Sb."). Ministerstvo obrany (dále jen "ministerstvo") jeho žádost rozhodnutím ze dne 27. 2. 2015 č. j. 262002353/12/2015-7542 zamítlo, proto se stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolal. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 15. 4. 2016 č. j. 4749/2016-EKO odvolání zamítla a potvrdila rozhodnutí ministerstva. 3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejší účastnice žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") a následně městskému soudu zaslal námitku podjatosti dvou ze tří soudců senátu, kterému byla věc přidělena, vzhledem k tomu, že oba soudci jsou uvedeni na seznamu soudců - bývalých členů Komunistické strany Československa (dále jen "KSČ"). Nejvyšší správní soud napadeným usnesením rozhodl, že oba soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci s odůvodněním, že členství soudce v KSČ před listopadem 1989 samo o sobě nezakládá důvod pochybovat o jeho podjatosti, a to ani ve věcech, které se týkají vyrovnání s předchozím komunistickým režimem a s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu (stěžovatelovu ústavní stížnost proti tomuto usnesení Nejvyššího správního soudu Ústavní soud usnesením ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3410/16 odmítl pro nepřípustnost). Následně městský soud napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že z § 3 odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb. vyplývá, že pro hodnocení určitého jednání jako formy odboje a odporu proti komunismu je třeba, aby byly kumulativně naplněny tři podmínky. Zaprvé, že žadatel zastával politické a společenské postoje, které bránily nástupu a udržení komunistické totalitní moci, zadruhé že žadatel tyto postoje zastával aktivně, z vlastní vůle a veřejně a zatřetí, že žadatel byl za takové postoje uvězněn, internován nebo jinak omezen na osobní svobodě (atd.). Městský soud ani u jednoho jednání stěžovatele (pronášení anekdot proti komunistickému režimu při výkonu vojenské služby, opakované pronášení výroků zaměřených proti komunistickému režimu, aktivity spojené se samizdatovým časopisem Kordula) neshledal kumulativní naplnění všech tří podmínek. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Zamítnutí kasační stížnosti odůvodnil zjištěním, že dílčí jednání stěžovatele nesplňují, a to ani při jejich posouzení ve svém celkovém souhrnu, všechny zákonem stanovené podmínky pro to, aby je bylo možno podřadit pod pojem "odpor proti komunismu" ve smyslu zákona č. 262/2011 Sb. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že je dána objektivní pochybnost o nepodjatosti soudce městského soudu, který nemůže z důvodu svého tehdejšího členství v KSČ jeho věc hodnotit nestranně, když vstupem do KSČ přitakal tehdejšímu systému a odboj proti tomuto systému měl nyní posuzovat. 6. V části ústavní stížnosti nadepsané "Opomenuté důkazy, přepjatý formalismus, porušení principu ochrany legitimního očekávání" stěžovatel konstatuje, že Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nepřípustnou kasační námitku, že osvědčení obdrželi tři osoby, které byly ve srovnatelném postavení jako stěžovatel. 7. Skutková zjištění a právní závěry soudu jsou podle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy dále nesprávně vyložily zákon č. 262/2011 Sb. a ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné právní závěry. Soudy obou stupňů důkazy žaloby vyhodnotily výhradně v jeho neprospěch, stejně jako v jeho neprospěch vyložily neurčité právní pojmy zákona č. 262/2011 Sb. Stěžovatel také upozorňuje, že je jednoznačně dán kauzální nexus mezi jeho motivem, jeho skutečně provedeným jednáním a jeho následným odsouzením a je absurdní, že všechny dosud rozhodující orgány stěžovateli tuto samozřejmou skutečnost upřely. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody. 10. Ústavní pořádek (čl. 81 a 82 Ústavy) stanoví, že soudnictví vykonávají nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly řádného procesu (hlava pátá Listiny základních práv a svobod). Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti zvnějšku účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje absenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení [srov. nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (N 89/37 SbNU 207); 220/2005 Sb.]. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. 11. Podle Ústavního soudu je třeba posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, v daném případě současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Jde-li o povahu posuzovaného vztahu, z dokazování provedeného Nejvyšším správním soudem vyplynulo, že za rozhodující je třeba považovat členství soudců v KSČ. Je třeba přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Jde-li o druhé hledisko, nelze v posuzované věci takový bezprostřední vztah nalézt. 12. Ohledně podjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."