IV.ÚS 2793/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2793/08 ze dne 11. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Romanem Nováčkem, advokátem, AK se sídlem v Ostravě, Poděbradova 16/2738, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2008 čj. 1 Cmo 146/2008-243 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2008 čj. 5 Cm 378/1997-237 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 12. 11. 2008 se Ing. M. H. (dále též "stěžovatel", případně "žalovaný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání v civilní věci. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Mezi žalobcem A. Ch. a žalovaným je u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") vedeno pod sp. zn. 5 Cm 378/97 řízení o zaplacení částky 6.754.780,90 Kč s přísl. Rozsudkem ze dne 2. 2. 2007 byla žaloba z větší části zamítnuta. Žalovaný podal odvolání co do zbývající menšinové částky (kterou nalézací soud žalobci přiznal) a následně byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 144.000,- Kč. Podáním doručeným soudu dne 8. 8. 2007 požádal o osvobození od soudního poplatku vzhledem ke svým majetkovým poměrům a uvedl důvody. Dne 2. 6. 2008 asistentka soudce nalézacího soudu rozhodla, že žalovanému se nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Dospěla k závěru, že se nejednalo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva a nebylo vyloučeno, že žalovaný bude ve sporu úspěšný. Majetkové poměry žalovaného však neodůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků. Dne 24. 7. 2008 senát Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 6. 2008 potvrdil. Mimo jiné konstatoval, že žalovaný vlastní nemovitosti, má dostatek finančních prostředků, přiznanou pohledávku a jiný majetek, ze kterého může soudní poplatek bez problémů uhradit. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil porušení základního práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že v důsledku nesprávného zhodnocení jeho finanční poměrů mu nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku za odvolání. Nalézací soud aplikoval ustanovení § 138 o. s. ř. ústavně nekonformně, neboť dostatečně neposoudil faktickou možnost vymoci soudem přiznanou peněžitou pohledávku. Soudy obou stupňů nepřihlédly k tomu, že přes veškeré dosud vynaložené úsilí vymožení pohledávky není reálné, neuplatnily individuální přístup a nezabývaly se jeho reálnými majetkovými poměry, ale vyšly pouze z obecných předpokladů. Ani stěžovatelem vlastněné nemovitosti nemohly být dostatečným zdrojem prostředků k úhradě soudního poplatku, jak se obecné soudy mylně domnívaly. Odvolací soud z potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech nesprávně zhodnotil příjmy stěžovatele za rok 2006, neboť nepostřehl, že příjem z pronájmu nemovitosti ve výši 198.852,- Kč byl součástí vykázaných celkových příjmů a byl již zahrnut do daňového základu; nejednalo se tudíž o žádný příjem "navíc". Obecné soudy tak dospěly nesprávným posouzením skutečností a ústavně nekonformním výkladem ustanovení § 138 o. s. ř. k nesprávnému závěru, že disponoval dostatečnými finančními prostředky, popřípadě majetkem, který mu umožňoval uhradit soudní poplatek. Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 9. 1998 IV. ÚS 13/98 a ze dne 19. 6. 2007 II. ÚS 247/07. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením podmínek pro přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání, zejména posouzením jeho poměrů ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož je mu údajně bráněno v přístupu k odvolacímu soudu. Stěžovatel tak tvrdí porušení základního práva na soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a principů spravedlivého procesu při rozhodování o jeho žádosti. Obecné principy základního práva na přístup k soudu ve vztahu k soudním poplatkům: Ústavní soud především konstatuje, že článek 36 Listiny, na který stěžovatel ve své stížnosti poukázal, jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani další ustanovení Listiny, Úmluvy či jiných mezinárodních smluv zaručujících veřejná subjektivní základní práva, jimiž je Česká republika vázána, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. O zásah do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu zaručený shora uvedenými články Listiny a Úmluvy, by však za určitých okolností neosvobozením od soudního poplatku mohlo dojít, a to zejména s ohledem na jejich na znění, které zaručuje každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům byla projednána soudem. Tím tato ustanovení zakotvují "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení o občanskoprávních věcech, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk garantovaných v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Ústavně zakotvené prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by neměly váhu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. Právní stát si proto lze jen stěží představit bez možnosti přístupu k soudům v občanskoprávních záležitostech. Právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svojí povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Omezení přístupu k soudu je slučitelné s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pouze tehdy, jestliže sleduje legitimní cíl a jestliže mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah. Pokud tedy stát přístup k soudu podmíní stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, jak to učinil zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, resp. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu. V nálezu IV. ÚS 289/03 [Sb. n. u., sv. 34, str. 281 (283-284)] Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že " .... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout." Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud připomíná, že článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazuje smluvní strany ke zřizování odvolacích, dovolacích či ústavních soudů. Pokud však takové soudy zřídí, musí řízení před nimi poskytovat záruky zakotvené v článku 6 Úmluvy; zejména musí navrhovatelům zajistit účinné právo na přístup k soudům, pokud jde o rozhodnutí o jejich "občanských právech a závazcích". Ústavní soud je toho názoru, že pro posouzení otázky, zda požadavek zaplatit vysoký soudní poplatek za odvolání v civilní věci může být považován za omezení základního práva na přístup k soudu, je podstatné posoudit výši poplatku ve světle zvláštních okolností daného případu, včetně schopnosti stěžovatele je zaplatit. Aplikace uvedených principů na projednávaný případ: Relevantní ustanovení § 138 o. s. ř. zní: "§ 138 (1) Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osv