IV.ÚS 2794/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2794/14 ze dne 29. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., t.č. Věznice Odolov, P.O.BOX 10, Malé Svatoňovice, zastoupeného Mgr. Libuší Betášovou, advokátkou se sídlem Máchova 187, Broumov, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 5 To 55/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 408/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Krajského soudu Hradci Králové ze dne 31. 5. 2013, č.j. 4 T 10/2012-1416, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen podle § 206 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkurzní podstaty a insolvenčního správce na dobu osmi let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl stěžovatel zavázán povinností nahradit poškozené AGROTEP s.r.o. škodu ve výši 8.290.424 Kč a poškozenému P. V. škodu ve výši 1.457.378 Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 5 To 55/2013, byl odvoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušen, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel se uznává vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen podle § 206 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkurzní podstaty a insolvenčního správce na dobu osmi let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byl stěžovatel zavázán povinností nahradit poškozené AGROTEP s.r.o. škodu ve výši 8.290.424 Kč a poškozenému P. V. škodu ve výši 1.457.378 Kč. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 408/2014, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. II. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož došlo také k porušení principu presumpce neviny. Stěžovatel především namítá, že důkaz, jehož provedení navrhoval již v rámci řízení před soudem prvního stupně a opakovaně také v rámci řízení před soudem druhého stupně, totiž znalecký posudek z oboru účetnictví poškozené společnosti, soudy odmítly provést. Učinily tak podle stěžovatele bez věrohodného odůvodnění, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že dle konečných zpráv měly být mezi věřitele rozděleny určité prostředky, které nyní na příslušném účtu chybí, demonstruje podle stěžovatele pouze výši škody. Neprokazuje však fakt, že tyto finanční prostředky byly zpronevěřeny. Stěžovatel tvrdí, že se značnou částkou z celkového objemu peněz, které měl údajně zpronevěřit, naložil řádně. Znalecký posudek z oboru účetnictví by přitom jednoznačně stanovil, které z výběrů a převodů finančních prostředků byly v rámci činnosti správce konkurzní podstaty oprávněné. Vrchní soud shledal, že stěžovatel si neoprávněně přisvojil z konkurzní podstaty poškozeného úpadce AGROTEP s.r.o. 8.290.424 Kč a z konkurzní podstaty poškozeného úpadce P. V. 1.457.378 Kč. Vrchní soud přitom vyšel z příslušných rozvrhových usnesení, která tyto částky specifikují jako finance, které mají být rozděleny mezi věřitele. Stěžovatel namítá, že soud nevzal v potaz a ani se v odůvodnění rozsudku nijak nevypořádal s eventualitou, že by tyto částky svou výší neodpovídaly fakticky utrženým finančním prostředkům ze zpeněžení v důsledku chybného zahrnutí pohledávek do konkurzní podstaty či v důsledku neuznání některých výdajů, tj. v důsledku jiných skutečností, než trestné činnosti stěžovatele. Jsou-li přitom o skutkovém stavu pochybnosti a existuje-li důkaz, kterým lze prokázat nevinu stěžovatele spočívající v tom, že si nepřisvojil finanční prostředky v objemu, v jakém je mu to ve výroku napadaného rozhodnutí kladeno za vinu, neexistuje v rámci spravedlivého procesu a dodržování zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny podle stěžovatele žádný důvod, proč by tento důkaz neměl být proveden. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Snahou stěžovatele je zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě