IV.ÚS 2794/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2794/20 ze dne 27. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem, sídlem K Nemocnici 166/14, Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020 č. j. 30 Cdo 970/2020-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2019 č. j. 35 Co 301/2019-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. dubna 2019 č. j. 19 C 228/2018-45, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč způsobené při výkonu veřejné moci nezákonnými rozhodnutími. V žalobě uvedl, že dne 16. 12. 2015 byly vůči němu zahájeny úkony trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, následně překvalifikovaného na trestný čin krádeže. Trestní stíhání nebylo zahájeno, neboť usnesením ze dne 19. 2. 2018 policejní orgán věc odložil, protože ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. Mezi zahájením úkonů trestního stíhání a odložením věci vydal Okresní soud v Ostravě dne 11. 3. 2016 dva příkazy k domovní prohlídce. Dne 14. 3. 2016 vydal policejní orgán usnesení o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatele podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 17. 3. 2017 (dále jen "trestní řád"), a téhož dne usnesení o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelovy manželky. Na základě dalšího usnesení policejního orgánu ze dne 14. 3. 2016 došlo k zajištění podílových listů stěžovatele (§ 79e odst. 1 trestního řádu). Na základě výzvy podle § 78 trestního řádu stěžovatel vydal policejnímu orgánu své motorové vozidlo. Stížnosti proti uvedeným usnesením o zajištění byly zamítnuty. Dne 5. 5. 2016 byl stěžovateli vrácen jeho automobil. Následně státní zástupce dne 16. 12. 2016 rozhodl o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatele a jeho ženy, jakož i zajištění podílových listů z důvodu, že zajištění již nebylo třeba. Stěžovatel požadoval náhradu nemajetkové újmy za výše zmíněné dva příkazy k domovní prohlídce, za usnesení o zajištění peněžních prostředků na účtech a podílových listů a za vydání automobilu na základě výzvy. Obvodní soud konstatoval, že podmínkou pro přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je zrušení nebo změna takového rozhodnutí pro nezákonnost [§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")]. Stěžovatel neprokázal, že by kterékoli z těchto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, tudíž nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro uplatnění nároku na náhradu újmy. 3. Ke stěžovatelovu odvolání Městský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se závěrem o neoprávněnosti stěžovatelova žalobního požadavku, neboť rozhodnutí, která podle tvrzení stěžovatele měla způsobit újmu, nebyla pro nezákonnost zrušena či změněna. Nesouhlasil naopak se stěžovatelovým tvrzením o nutnosti analogického posouzení jeho nároku jako při zproštění obžaloby nebo zastavení trestního stíhání, kdy je usnesení o zahájení trestního stíhání považováno za zrušené pro nezákonnost. 4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění připomenul, že Ústavní soud uvedl, že ukáže-li se v kterékoli fázi trestního řízení, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny [nálezy ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567, bod 35.; a ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581), bod 18.]. Podle Nejvyššího soudu však nelze závěry těchto nálezů přejímat zevšeobecňujícím způsobem. V opačném případě by totiž ve věcech, v nichž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, byly nezákonné např. všechny uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení. Nejvyšší soud zastává názor, že nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost všech postupů orgánů činných v trestním řízení či nezákonnost jejich rozhodnutí. Bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoli pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody jeho vydání, není dán nárok na náhradu škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, což se vztahuje i na část trestního řízení před zahájením trestního stíhání. II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele za vzniklou nemajetkovou újmu stát odpovídá. Musí-li totiž jednotlivec snášet úkony orgánů činných v trestním řízení, pak musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že takový jednotlivec bude odškodněn, neprokáže-li se, že spáchal trestnou činnost. Pro účely odškodnění nelze izolovaně posuzovat předběžná opatření přijatá před zahájením trestního stíhání a samotné trestní stíhání. Není možné tolerovat ani přehnaně formalistický přístup soudů. 6. Připomíná ustálený judikaturní závěr, že pro účely náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci je usnesení o zahájení trestního stíhání považováno za rozhodnutí zrušené pro nezákonnost, došlo-li následně ke zproštění obžaloby nebo zastavení trestního stíhání. Stěžovatel se domnívá, že analogicky by mělo být postupováno i v jeho případě, kdy nedošlo k zahájení trestního stíhání, neboť věc byla odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel spatřuje analogii mezi zastavením trestního stíhání a odložením věci. Všechna rozhodnutí v trestním řízení, v němž byla věc odložena, podle něj mohou být pro potřeby odškodnění považována za nezákonná. Za nezákonné tak považuje všechny příkazy k domovním prohlídkám a usnesení o zajištění peněžních prostředků a podílových listů, jakož i výzvu k vydání automobilu. Nehraje podle něj roli, že dané akty byly před odložením věci zrušeny pro pominutí jejich důvodu nebo že nebyly zrušeny vůbec. 7. Stěžovatel tvrdí, že vedle odložení věci byl v jeho případě dán další důvod pro vyhovění požadavku na náhradu nemajetkové újmy. Byla jím okolnost, že jeho někdejší zaměstnavatel, který podal trestní oznámení, neprokázal, co vlastnil a zda vůbec vlastnil předměty, o nichž tvrdil, že byly odcizeny. Stěžovatel navíc poukázal na způsob, jakým jeho někdejší zaměstnavatel vyčísloval škodu, nejprve (dne 16. 12. 2015) ji vyčíslil na více než 5 000 Kč, následně (dne 18. 12. 2015) na 104 500 Kč a posléze (na počátku roku 2016) na 3 756 730 Kč. Do výše posledně uvedené částky pak byly zajištěny peněžní prostředky na účtech stěžovatele a jeho manželky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele. 10. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným