IV.ÚS 2795/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2795/09 ze dne 28. 6. 2010 N 129/57 SbNU 583 K ústavně konformní interpretaci zaviněného způsobení nákladů řízení u předběžně vykonatelných rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 28. června 2010 sp. zn. IV. ÚS 2795/09 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. 14 Co 42/2009 o stanovení výživného manželky. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. 14 Co 42/2009 se zrušuje. Odůvodnění I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 29. října 2010, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. 14 Co 42/2009 o stanovení výživného manželky. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy Po zastavení řízení v části uplatněného nároku týkajícího se výživného rozvedené manželky v období po rozvodu stěžovatele a vedlejší účastnice předmětem řízení před obecnými soudy se stal vedlejší účastnicí uplatněný nárok na placení výživného ve výši 6 000 Kč měsíčně za dobu od 31. října 2005 do 6. prosince 2007. Soud nalézací, takto Okresní soud v Karviné, rozsudkem ze dne 6. června 2008 č. j. 107 C 344/2005-316 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na její výživu za uvedené období částku 52 181 Kč, a to do tří dnů od doručení rozsudku. K odvolání stěžovatele soud odvolací ústavní stížností napadeným rozhodnutím předmětný rozsudek změnil tak, že žalobu vedlejší účastnice zamítl a uložil stěžovateli zaplatit jí na nákladech odvolacího řízení částku 16 771 Kč. Krajský soud v Ostravě svůj závěr opřel o argument, dle něhož pro posouzení věci je zásadní, že celá částka, která byla předmětem sporu v odvolacím řízení, byla stěžovatelem uhrazena vedlejší účastnici, došlo tedy k faktickému odpadnutí předmětu odvolacího řízení, neboť závazek pro něj vyvstalý z byť nepravomocného rozhodnutí soudu byl splněn, a tudíž zanikl. Dle soudu zpochybňovat vůli stěžovatele k poskytnutí plnění nelze ani s ohledem na předběžnou vykonatelnost rozhodnutí soudu nalézacího, pročež z hlediska právních účinků představuje vlastně uznání nároku oprávněné osoby. Krajský soud dále uvádí, že pokud účastník řízení v daném typu sporů s rozhodnutím soudu prvního stupně nesouhlasí, nezbývá, než je nerespektovat a vystavit se riziku možného výkonu rozhodnutí. Pro uvedené odvolací soud dovodil, že věcný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně za daných okolností možný není. Ohledně nákladů odvolacího řízení soud podle § 147 odst. 1 o. s. ř. zavázal stěžovatele k úhradě nákladů právního zastoupení žalobkyně v částce 16 771 Kč, když "uvážil, že i kdyby došlo ke zpětvzetí žaloby, byl by tento úkon učiněn pro chování žalovaného, který po vydání napadeného rozsudku dobrovolně plnil". Jinými slovy vyjádřeno, podané odvolání soud považoval za svévolné, pročež v odvolacím řízení vzniklé náklady byly způsobeny jeho zaviněním. III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti Po stručné rekapitulaci věci stěžovatel namítá, že postupem krajského soudu byl zbaven svého zákonného práva na přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím. Uvádí, že neměl na výběr, splní-li vykonatelné rozhodnutí či nikoliv, nemohl se svobodně rozhodnout, byl pod tlakem hrozícího výkonu rozhodnutí, a tím i hrozících nákladů výkonu rozhodnutí samotného, takže povinnost stanovenou soudem prvního stupně splnit musel. S ohledem na okolnosti splnění povinnosti uložené mu soudem nalézacím nelze dle něj dovozovat závěr o uznání závazku. Vyslovuje názor, dle něhož stanovisko krajského soudu by znamenalo, že u předběžně vykonatelných rozsudků neexistuje v případě jejich splnění možnost přezkumu v rámci odvolacího řízení, což určitě nebylo záměrem zákonodárce. Odmítá dále názor soudu, dle kterého v případě nesouhlasu s rozhodnutím okresního soudu neměl dostát povinnosti plynoucí z institutu předběžné vykonatelnosti rozsudku, měl se vystavit riziku možného výkonu rozhodnutí, jeho negativním dopadům, a to bez ohledu na možnost dosáhnout v závislosti na výsledku odvolacího řízení zastavení výkonu rozhodnutí. Pro uvedené stěžovatel dovozuje povinnost odvolacího soudu zabývat se i meritem předmětné věci. Uložení povinnosti nahradit náklady odvolacího řízení pak považuje za potrestání za to, že splnil svoji povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím a ve věci se odvolal. Pro uvedené, tj. pro porušení základního práva na soudní ochranu plynoucího z čl. 36 a 37 Listiny a z čl. 6 Úmluvy, domáhá se stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. 14 Co 42/2009. IV. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podala jménem účastníka řízení, Krajského soudu v Ostravě, dne 18. prosince 2009 předsedkyně senátu 14 Co k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Uvádí v něm, že se s argumentací stěžovatele neztotožňuje a v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. V. Upuštění od ústního jednání Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, tj. stěžovatel v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 4. června 2010, jakož i Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 18. prosince 2009, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. VI. Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [nález sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 61/2 SbNU 175), nález sp. zn. III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 142/98 ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení § 162 odst. 1 písm. a) a § 147 odst. 1 o. s. ř. a § 99 odst. 1 zákona o rodině. V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal. Podle ustanovení § 162 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou rozsudky odsuzující k plnění výživného předběžně vykonatelné. K právní povaze institutu předběžné vykonatelnosti klíčovou tezi vyslovil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 21 Cdo 1758/2002. V kontextu sporu o nárok z pracovněprávního vztahu dovodil, že účastníkovi daný nárok nezaniká (v době rozhodování podle ustanovení § 252 odst. 1 zákoníku práce, nyní splněním dluhu podle § 559 občanského zákoníku), jestliže mu druhý účastník poskytl požadované plnění jen na základě předběžně vykonatelného rozsudku; uspokojení nároku (nyní splnění pracovněprávního dluhu) v důsledku takového plnění nastává tehdy, dospěje-li soud v rozhodnutí, kterým se řízení o věci končí (a které posléze nabude právní moci) k závěru, že nárok je opodstatněný. Obecným smyslem v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu vysloveného právního názoru je teze, dle níž plnění povinnosti plynoucí z předběžně vykonatelného nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně na straně jedné nezpůsobuje zánik nároku žalobce a na straně druhé splnění dluhu žalovaným. Uspokojení - tj. zánik - nároku na straně jedné a s tím spjatý zánik závazku na straně druhé pak je dán teprve okamžikem nabytí právní moci soudního rozhodnutí, jímž "se řízení ve věci končí" a jímž soud vysloví opodstatněnost uplatněného nároku. Dle účastníka řízení je plnění povinnosti plynoucí z předběžně vykonatelného rozsudku soudu plněním z vlastní vůle, představuje uznání dluhu a v důsledku toho odpadnutí předm