IV.ÚS 2795/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2795/20 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované církevní právnické osoby Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 28 Cdo 1571/2020-237, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2019 č. j. 10 Co 352/2018-202 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 6. června 2018 č. j. 33 C 17/2015-164, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a a) Ing. Mgr. Kateřiny Kreisinger a b) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byl porušen čl. 16 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "ZMV") domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem dvou blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Rudolice nad Bílinou, a bylo jí uloženo zaplatit vedlejším účastnicím (jako žalovaným) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 000 Kč a 4 500 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že její právní předchůdce sporné pozemky směnil se státem a že ty se staly se předmětem přídělu Josefu Vránovi (dále jen "přídělce") ke dni 1. 3. 1946, načež dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by sporné pozemky byly ve vlastnictví jeho právního nástupce v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a tedy že by došlo k majetkové křivdě podle § 5 ZMV. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a uložil jí povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení první vedlejší účastnici 300 Kč a druhé vedlejší účastnici 600 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že je povinna zaplatit druhé vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč a že ve vztahu mezi ní a první vedlejší účastnicí nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podala dvě žaloby týkající se totožných parcel podle pozemkových knih, nikoliv ale totožných parcel podle katastru nemovitostí, druhé řízení bylo vedeno o okresního soudu pod sp. zn. 41 C 17/2015. V obou řízeních se řešil totožný problém, zda došlo ke směně pozemků mezi ním a státem, resp. k jejich nabytí přídělcem, který se jich měl po scelovacím řízení přídělu ujmout ke dni 1. 3. 1946. Poukazuje na to, že v posuzované věci obecné soudy dospěly k závěru, že ke směně sporných pozemků došlo a přídělce je nabyl na základě dekretů prezidenta republiky a že ona tak nebyla v rozhodném období jejich historickým vlastníkem. Stěžovatelka v této souvislosti zmiňuje závěry okresního soudu vyslovené ve věci sp. zn. 41 C 17/2015, přičemž namítá, že soudní rozhodnutí v obou těchto věcech neobstojí ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2161/2020, podle něhož (sc. podle jejího názoru) platí, že byla-li v pozemkových knihách zapsána až do roku 1954, musela být vlastníkem předmětných pozemků do 31. 12. 1950. Navíc nebyl proveden žádný důkaz, že by přídělce nabyl tyto pozemky dekretem presidenta republiky ke dni 1. 3. 1946. 6. Stěžovatelka dále uvádí, že v soudním řízení poukazovala na nedokončenou směnu pozemků, kdy na příslušné listině chybí podpis statutárního orgánu - komandéra, je zde toliko podpis velmistra řádu, který byl učiněn o mnoho měsíců později. Obecné soudy dospěly k závěru, že ke směně došlo již ke dni 1. 3. 1946, žádný důkaz však nebyl proveden. Stěžovatelka v této souvislosti argumentuje, že není-li plněno na obou stranách, právní účinky směny nastat nemohou. Ty by mohly nastat až po splnění odkládací podmínky, kterou má být podle stěžovatelky předání jiné půdy, jak mělo plynout z § 1045 obecného zákoníku občanského (dále jen "o. z. o."). A uvádějí-li obecné soudy, že nabyla přídělu č. 396, tuto skutečnost vyvrací, že nikdy nebyla zapsána jako vlastník tohoto přídělu a panství pozemků, jež byly předmětem přídělu, se nikdy neujala. Po roce 1989 nezjistila, že by měla být vlastníkem tohoto přídělu, a proto o pozemky, které byly jeho předmětem, nežádala. Ze srovnání parcel přídělu č. 396 přitom plyne, že stát se vždy choval jako jejich vlastník. Poukázal-li okresní soud na to, že se již pozemkové knihy řádně nevedly, stěžovatelka namítá, že toto může obstát ve vztahu k přídělům, ale ne k převodu, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 1/95 (N 32/3 SbNU 241; 166/1995 Sb.). 7. Okresní soud měl podle stěžovatelky také chybně interpretovat listinu - přípis Osidlovací komise Ministerstva zemědělství v Mostě ze dne 4. 12. 1946, adresovaný Komendě Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou v Mostě (dále jen "komenda"), která byla v roce 1946 "dcerou" jejího právního předchůdce, a odkazující na dekret presidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, když z ní vyvodil završení jednání a již proběhlý proces směny. Jejím obsahem je ale pouze sdělení, že celková výměra vlastnictví, které bylo rozptýlené, má stejnou hodnotu jako nabízené nové parcely, které mají jednotnou bonitní třídu. Okresní soud také provedl důkaz listinou ze dne 4. 1. 1954, která zmiňuje, že je (stěžovatelka) stále vlastníkem žalovaných nemovitostí a že se teprve přistupuje k jejich výkupu. O tuto listinu opřel své rozhodnutí pozemkový úřad a pozemky jí vydal. V návaznosti na to stěžovatelka argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, podle něhož nepodaří-li se obci prokázat, že na ni předmětný majetek přešel, je v pochybnostech nutno uzavřít, že k přechodu nedošlo, maje za to, že se toto pravidlo uplatní i ve vztahu k vedlejším účastnicím. 8. Nejvyšší soud s odvoláním na závěry krajského soudu konstatoval, že proces směny pozemků byl dovršen souhlasným stanoviskem velmistra dne 12. 6. 1947 a že tento postup, byť nestandardní, stvrzoval faktický stav, jehož bylo docíleno překotností přídělového a scelovacího řízení v podmínkách nedodržování dříve obvyklých právních postupů a při zřejmém opuštění intabulačního principu. Proti tomu stěžovatelka namítá, že tento názor odporuje tehdejšímu platnému právnímu řádu a aktuální judikatuře (a že tato úvaha se mohla týkat roku 1948). 9. Současně stěžovatelka odmítá argumentaci okresního soudu, že "se žádá bývalý vlastník" (pozn.: o souhlas se směnou), s tím, že tato nemá oporu v platném právu ani v dokazování. Svůj závěr by uvedený soud musel opřít o právní předpis z roku 1946, který by ukládal osidlovací komisi vyžádat si souhlas bývalého vlastníka. Takový předpis neexistuje, a jestliže neexistoval, pak není logické, proč by se osidlovací komise měla důvod ptát bývalého vlastníka. Kromě toho "matka" (tj. stěžovatelčin právní předchůdce) dávala podmíněný souhlas k jednání "dcery" (tj. komendy) až v roce 1947. Okresní soud provedl důkaz listinou ze dne 4. 1. 1954, o kterou své odlišné rozhodnutí opřel pozemkový úřad a která zmiňuje, že její právní předchůdce je stále vlastníkem a teprve se přistupuje k výkupu, vypořádal se s ní však nepřesvědčivě a nelogicky. 10. Okresní soud současně měl nesprávně vyhodnotit listinu z roku 1946 (pozn.: dle všeho míněn protokol sepsaný u osídlovací komise ministerstva zemědělství s předchůdcem stěžovatelky z dne 4. 12. 1946) a neprovedl žádný jiný důkaz, který by potvrzoval jiný skutkový stav, naopak ona (stěžovatelka) předložila řadu důkazů o vlastnictví právního předchůdce až do roku 1954. To, že by obdržel za pozemky náhradu, má být vyvráceno listinou - přípisem Osidlovací komice Ministerstva zemědělství v Mostě ze dne 4. 12. 1946 č. j. 413.843/46.IX/B-11, kde je uvedeno, že dostane náhradní pozemky. T