IV.ÚS 2797/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2797/22 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. N., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2022 sp. zn. 4 Pzo 8/2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 4 Ústavy, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel společně s dovoláním proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. 8 To 247/2021 (ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 58/2018) podal u Nejvyššího soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaných Okresním soudem v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") dne 27. 10. 2015 sp. zn. Nt 143/2015 a dne 20. 11. 2015 pod sp. zn. Nt 164/2015, které byly použity v řízení před soudy obou stupňů, čímž došlo podle stěžovatele k hrubému porušení procesních předpisů a práva na obhajobu a spravedlivý proces. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 314n odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že uvedenými příkazy, ohledně stěžovatele, nebyl porušen zákon. V odůvodnění, po prostudování spisového materiálu, uzavřel, že oba příkazy byly vydány v mezích zákona a jejich odůvodnění je dostatečné, neboť z formálně-materiálního hlediska splňují všechny náležitosti vymezené v § 88 odst. 1 a 2 trestního řádu, byť lze připustit, že si dokáže představit i jejich podrobnější odůvodnění. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že k závěru o materiální důvodnosti nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a zákonnosti tohoto úkonu lze dospět o to výrazněji po přezkoumání věcně a v zásadě i formálně dostatečně odůvodněné žádosti policejního orgánu a návrhu státního zástupce na vydání příkazu a spisového materiálu. Předně v žádosti policejního orgánu je také specifikováno, jakými úkony byly zjištěny jaké konkrétní skutkové okolnosti, k čemuž podotkl, že zákon ani judikatura nepožaduje, aby orgány "činné v přípravném řízení ve svých podnětech / návrzích / rozhodnutích sui generis podrobně specifikovaly důkazní materiál, z něhož čerpaly uváděné skutečnosti (tj. kupř. odkazem na konkrétní strany ve spise, či dokonce na prameny jednotlivých informací zjištěných v rámci operativního šetření policejního orgánu". Při vydání obou příkazů byly podle Nejvyššího soudu, ve vztahu ke stěžovateli, dodrženy zásady přiměřenosti, neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh trestního řízení před Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 58/2018 a namítá, že v tomto řízení, kde byl uznán vinným pokusem přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, došlo k porušení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Zejména zdůrazňuje, že v předmětném řízení navrhl dokazování spisem Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015-252201, avšak předmětný důkazní návrh byl zamítnut, v důsledku čehož nebylo možné přezkoumat, zda zahájení úkonů trestního řízení nebylo spekulativní, sledující jediný záměr, a to sledování a odposlech funkcionářů státního zastupitelství a soudu, potažmo osob na tyto funkcionáře napojené, což je nepřípustné. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedený spis byl vytvořen na základě uměle vykonstruovaných a lživých tvrzení, z nichž byly dovozeny nesmyslné a nedůvodné závěry. Podle stěžovatele okresní soud vycházel pouze z obsahu žádosti policejní expozitury a nikterak jej nepřezkoumal. 4. Stěžovatel uvádí, že dům (v dezolátním stavu) ve V. koupil v roce 2009, kdy neměl o existenci A. N. tušení. Jeho bratr P. N. nemá ani tušení o existenci obchodní společnosti X, a nikdy nemohl být členem jejího představenstva. To, že si stěžovatel od bratra půjčil peníze a následně vrátil, není trestné. Stěžovatel nic neví o tom, že si jeho bratr peníze uložil na zahraniční účet. Jde-li o vklad částky 2 500 000 Kč, což měl být úplatek od A. N., zde rovněž dochází k záměrným nepravdám. Stěžovatel tvrdí, že P. N. pro svůj věk a bydliště nemůže být osobou totožnou s P. N., který pracuje v obchodní společnosti X, částku 2 500 000 Kč stěžovatel na svůj účet jako vlastní vklad nikdy neskládal, takto učinila osobně za jeho účasti M. H., která bankovnímu úředníkovi řekla, že od stěžovatele kupuje penzion ve V. Závěry policejní expozitury tedy nikdo nepřezkoumával, byť takový úkon není neproveditelný, stačilo by jednoduché podání vysvětlení podle § 158 trestního řádu. Namísto toho soudy vycházejí z předpokladu, že stěžovatel vložil transparentně 2 500 000 Kč jako úplatek na svůj účet a účastnil se oslavy pořádané A. N. po jeho odsouzení. 5. V odůvodnění příkazů se uvádí, že došlo ke spáchání specifikovaných trestných činů, kterých se stěžovatel měl společně s L. K. dopustit v přesně nezjištěné době, nejpozději od 27. 5. 2009 (kdy však ještě nebyl soudcem) do "současnosti" v Ch. tím, že ovlivňovali průběh uvedeného trestního řízení ve prospěch A. N., a to v rozhodování soudu v roce 2010 a následně v řízení o podmíněném propuštění v roce 2015, za což měli od dosud neustanovených osob získat úplatek. Stěžovatel postrádá konkrétní skutkové okolnosti, pouze se uvádí, že měl s K. dlouhodobě páchat trestnou činnost, avšak není popsáno, jakým jednáním a s jakým následkem. Každý skutek musí být popsán tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Skutkové okolnosti spáchané trestné činnosti nejsou uvedeny. Dále je v příkazech konstatováno, že bez využití odposlechů nelze jiným způsobem zjistit další skutečnosti významné pro trestní řízení a že jde o věc, která se vymyká běžným trestním věcem, což je dáno osobami obou podezřelých, které mají velmi dobré znalosti o způsobu práce Policie České republiky, taktice prověřování a vyšetřování, včetně tzv. skrytého vyšetřování. Nejvyšší soud v napadeném usnesení sice připustil, že si dovede představit lépe odůvodněné příkazy, stěžovatel však trvá na tom, že příkazy jsou pouhým opisem policejní žádosti a návrhu státního zástupce a že je nelze považovat za řádně odůvodněné a vydané v souladu s trestním řádem. 6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 19/2019 uplatnil odlišné požadavky na odůvodnění příkazu. Tímto odlišným přístupem Nejvyšší soud vnáší do své judikatury nejednotnost a právní nejistotu, což je při jeho pozici v soudním systému nepřijatelné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel neměl vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu k dispozici zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. 9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své judikatury, podle nichž možnost jeho zásahu do trestního řízení je nutno vykládat přísně restriktivním způso