IV.ÚS 2797/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2797/24 ze dne 19. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti P-transport s.r.o., sídlem Dvořákova 339, Broumov, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 30 Cdo 947/2024-142 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 55 Co 311/2023-115, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka je obchodní společností provozující autobusovou dopravu. Dne 27. 7. 2011 došlo k dopravní nehodě jejího autobusu, při které zemřel šestnáctiletý mladík. Stěžovatelka poskytla pozůstalým náhradu škody podle § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "starý občanský zákoník") a pojišťovna stěžovatelky (Česká pojišťovna a.s.) stěžovatelce posléze toto plnění proplatila na základě § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Pozůstalí kromě náhrady škody žádali i o náhradu nemajetkové újmy podle § 11 a § 13 starého občanského zákoníku. Pojišťovna uvedla, že nemajetkovou újmu hradit nebude, protože k tomu není povinna, na tuto situaci § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. nedopadá. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 14. 12. 2015 přiznal pozůstalým náhradu za psychickou újmu ve výši 1,6 mil. Kč. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 6. 2016 k odvolání stěžovatelky částku upravil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit pozůstalým částku ve výši 998 tis. Kč s příslušenstvím jako náhradu za psychickou újmu. 3. Stěžovatelka 4. 10. 2016 uplatnila u vedlejší účastnice nárok na náhradu škody (ve výši 998 tis. Kč - tj. částku, kterou stěžovatelka vyplatila pozůstalým jako náhradu za psychickou újmu) způsobenou řádným neimplementováním směrnic Evropské unie podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stěžovatelka tvrdila, že soudy ve své ustálené rozhodovací praxi špatně vykládaly § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., neboť ten se správně má vztahovat i na nemajetkovou újmu. Na základě této špatné rozhodovací praxe nevyplatila pojišťovna plnění, na které měla stěžovatelka nárok, čímž stěžovatelce vznikla škoda. Vedlejší účastnice žádosti stěžovatelky nevyhověla, protože podle ní se na tuto situaci zákon č. 82/1998 Sb. nevztahuje a k porušení práva EU v této věci beztak nedošlo. Znění § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. v době škodní události odpovídalo jak čl. 3 směrnice 72/166/EHS, tak i čl. 3 směrnice 2009/103/ES. Pojem "škoda na zdraví" obsažený ve směrnicích Soudní dvůr EU vyložil až rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, Katarína Haasová, C-22/12. Do této doby šlo o pojem nejasný, přičemž jeho vnitrostátní implementace odpovídala textu uvedených směrnic. Vedlejší účastnice navíc poukázala na to, že se stěžovatelka mohla proti své pojišťovně úspěšně domáhat svého nároku před soudem, což včas neučinila a došlo tak právě její vinou k promlčení nároku. Škoda nyní uplatňovaná vznikla v důsledku nečinnosti stěžovatelky, nikoli jednáním státu. 4. Stěžovatelka roku 2019 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu proti vedlejší účastnici. Stěžovatelka předtím zároveň podala k obvodnímu soudu i žalobu proti pojišťovně, jíž se domáhala uhrazení částky, kterou vyplatila pozůstalým (tj. již zmíněných 998 tis. Kč). Řízení o náhradě škody proti státu (nyní posuzovaná věc) obvodní soud kvůli souvislosti s řízením proti pojišťovně a závislostí na jeho výsledcích až do jeho skončení usnesením přerušil. 5. Stěžovatelka v řízení proti pojišťovně nárokovala částku vyplacenou pozůstalým, neboť u pojišťovny měla v rozhodné době sjednáno povinné pojištění, čímž jí vznikl nárok na zaplacení pojistného plnění ve výši nemajetkové újmy pozůstalých. Obvodní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2019 žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 22. 4. 2020 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu, že došlo k uplatnění promlčeného nároku, a že námitka promlčení je důvodná. Svou argumentaci opřel o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1704/2016. Tento rozsudek představuje judikaturní odklon ve výkladu zákona č. 168/1999 Sb. Neznamená to však, že by stěžovatelka nemohla v minulosti úspěšně uplatnit svůj nárok vůči pojišťovně, aby za ni plnila. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání a Nejvyšší soud ho usnesením ze dne 28. 1. 2022 odmítl jako nepřípustné. Neztotožnil se s argumentem stěžovatelky, že je civilními soudy zvoleným (nesprávným) výkladem možné, aby se právo pojištěného vůči pojistiteli promlčelo dříve, než může vzniknout nárok na peněžité plnění poškozeného vůči pojištěnému škůdci. Rovněž se neztotožnil s argumenty ohledně počátku běhu promlčecí lhůty. Proti usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost a Ústavní soud ji usnesením ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 1228/22 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal porušení stěžovatelčiných ústavních práv. 6. Po skončení řízení proti pojišťovně pokračovalo řízení proti vedlejší účastnici v nyní posuzované věci. Výše popsaný skutkový stav byl mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nesporný a ve věci šlo čistě o řešení právních otázek. Zaprvé šlo o otázku, zda byly do právního řádu České republiky řádně implementovány výše uvedené směrnice. Zadruhé, zda stěžovatelka, která měla pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel a které vznikla škoda, mohla požadovat přímo po pojišťovně náhradu vzniklé újmy nad rámec § 444 odst. 3 starého občanského zákoníku [tj. zda byla podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. kryta vzniklá újma v plném rozsahu, tedy i v rozsahu § 11 a § 13 starého občanského zákoníku]. Zatřetí, zda stát odpovídá za vzniklou škodu stěžovatelky (za předpokladu, že směrnice řádně neimplementoval]. 7. Obvodní soud konstatoval, že z preambule směrnic vyplývá, že jejich hlavním účelem je chránit zájmy poškozených či pozůstalých osob, nikoli škůdců. Odkázal na rozsudek Soudního dvora C-22/12 Haasová a uvedl, že směrnice musí být vykládány tak, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pokrývá i náhradu nemajetkové újmy. Pojišťovna je tak povinna podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. hradit nemajetkovou újmu podle § 11 a § 13 starého občanského zákoníku, kterou utrpěli pozůstalí. Tato ustanovení i přesto, že v rozhodné době byla judikaturní praxe jiná, nevylučovala možnost úspěšného uplatnění nároku proti pojišťovně, která odmítla vstoupit do řízení před Okresním soudem v Náchodě. Stěžovatelka mohla samostatnou žalobou požadovat po pojišťovně svůj nárok a domoci se tak judikaturní změny, jak ostatně učinil jiný žalobce v jiné věci. Proto v daném případě nemůže jít o nedostatečnou transpozici motorových směrnic do českého právního řádu. 8. Obvodní soud dále odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1704/2016. Tento rozsudek změnil judikaturu tak, že se pod náhradu škody ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. má zahrnovat i nemajetková újma. Rozsudek byl sice nový, ale i tak nelze považovat předchozí soudní praxi za nesprávný úřední postup při implementaci, neboť text směrnic a prováděcích zákonů byl neurčitý a vyžadoval soudní výklad. Až rozsudkem Soudního dvora ze dne 24. 10. 2013 ve věci Haasová došlo k vymezení pojmu "škoda na zdraví" a proto nelze státu přičítat k tíži, že ji do té doby nesl na základě soudní praxe výlučně škůdce. Po vydání rozsudku Soudního dvora se však stěžovatelka mohla po pojišťovně úspěšně domáhat nároku na náhradu nemajetkové újmy, což neučinila. 9. Zároveň nemohlo dojít k vyloučení práva stěžovatelky žádat p