IV.ÚS 28/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 28/12 ze dne 3. 4. 2012 N 72/65 SbNU 17 Stížnost proti zahájení trestního stíhání jako podmínka nároku na náhradu škody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 28/12 ve věci ústavní stížnosti R. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011 č. j. 28 Cdo 365/2011-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010 č. j. 64 Co 500/2009-94 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2009 č. j. 17 C 45/2008-67, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody spočívající v ušlém zisku po dobu vazby a dalších nákladech souvisejících s trestním řízením, které skončilo zproštěním obžaloby, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011 č. j. 28 Cdo 365/2011-104 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010 č. j. 64 Co 500/2009-94 se ruší. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Část rekapitulační 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 1. 2012 se R. R. (dále jen "obviněný", "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o 284 242 Kč s příslušenstvím. II. a) Rekapitulace průběhu předcházejících řízení 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 45/2008 vyplývají následující skutečnosti. Řízení v trestní věci obviněného 3. Dne 5. 2. 2003 policejní orgán rozhodl o zahájení trestního stíhání obviněného pro trestný čin nadržování dle § 166 odst. 1 tr. zák., téhož dne změněný na trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák.; usnesením ze dne 6. 2. 2003 byl obviněný vzat do vazby. Proti žádnému z usnesení obviněný nepodal stížnost. 4. Dne 30. 6. 2004 Krajský soud v Praze obviněného uznal vinným trestným činem nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. 5. Dne 18. 11. 2004 Vrchní soud v Praze k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému zrušil a věc vrátil tomuto soudu. 6. Dne 25. 2. 2005 Krajský soud v Praze v hlavním líčení obviněného podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby; zprošťující rozsudek nabyl dne 8. 4. 2005 právní moci. Řízení o náhradu škody 7. Žalobou podanou dne 8. 4. 2008 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") se žalobce domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") náhrady škody spočívající v ušlém zisku po dobu vazby, nákladech na obhajobu, nákladech na pořízení osobního automobilu a na jeho opravu, nákladech spojených s ukončením leasingové smlouvy vztahující se k tomuto automobilu a ztrátě na zisku z výdělečné činnosti, v celkové výši 284 242 Kč. 8. Dne 15. 5. 2009 nalézací soud rozsudkem č. j. 17 C 45/2008-67 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění konstatoval, že žalobce nesplnil jednu ze základních podmínek pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vyplývající ze zahájení trestního řízení včetně vzetí do vazby, neboť nepodal proti žádnému z těchto usnesení opravný prostředek, přičemž právě tato skutečnost byla důvodem pro zamítnutí žaloby. Nalézací soud se neřídil právními závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, neboť toto rozhodnutí považoval za zcela ojedinělé a obecně nerespektované v rozhodovací činnosti soudů. 9. Dne 8. 4. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 5. 2009 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 sjednocující rozhodování o nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí. K nároku na náhradu škody za vazbu uvedl, že se jednalo o nárok evidentně promlčený. 10. Dne 18. 10. 2011 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění mj. uvedl, že právní úprava dovolání v civilních věcech předpokládá, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí; jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. V souzené věci dovolatel otázku, jež má podle jeho názoru mít zásadní právní význam, neformuloval, a dovolací soud tak neměl na co odpovědět. Dále konstatoval, že žádné ustanovení trestního řádu ani jiného právního předpisu neukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost poučovat obviněného o jeho případném budoucím nároku na náhradu škody. V duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt si měl dovolatel počínat tak, aby svým jednáním neohrozil nároky, které mu mohly do budoucna vzniknout; v jeho věci se nejednalo ani o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. II. b) Průběh řízení před Ústavním soudem 11. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Poukázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1548/2006 a nálezy ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91), ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05 (N 133/46 SbNU 249) a ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567). Uvedl, že stížnosti proti usnesením o zahájení trestního řízení a vzetí do vazby nepodal na radu svého obhájce, neboť ten je považoval za zjevně bezúspěšné; navíc jako cizinec nikdy nebyl výslovně upozorněn orgány činnými v trestním řízení na to, že nepodáním stížnosti ztratí nárok na případnou náhradu škody. 12. Stěžovatel opakoval, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jelikož došlo k nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými před obecnými soudy a soudem dovolacím na straně jedné a základními zásadami obsaženými v Ústavě a Listině, kterými se řídí celý právní řád. 13. Závěrem stěžovatel vyjádřil názor, že striktní požadavek obecných soudů na vyčerpání opravných prostředků se jeví jako přepjatý formalismus zakládající porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobem rozporným s článkem 4 odst. 4 Listiny. 14. Nalézací soud, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 15. Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zcela ztotožnil s právním názorem nalézacího soudu na posouzení podmínek pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu; konstatoval, že právní posouzení nároku stěžovatele odvolacím soudem bylo zcela v souladu s již sjednocenou rozhodovací praxí soudů a poukázal na rozsudek velkého senátu dovolacího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. Ústavní stížnost považoval za zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí. 16. Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z čistě procesních důvodů (nevyhovění požadavkům kladeným § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.), a nikoliv na základě názoru, který by byl v rozporu s nálezem ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (N 204/63 SbNU 381). 17. Stěžovatel repliku k vyjádřením odvolacího a dovolacího soudu k ústavní stížnosti nepodal. 18. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti nevyjádřila. 19. Účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud neměl za to, že by od téhož bylo možno očekávat další objasnění věci, postupoval dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. III. Vlastní přezkum 20. Ústavní soud dosp