IV.ÚS 28/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 28/20 ze dne 31. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Hypoteční banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2019 č. j. 21 Cdo 2230/2017-317, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2017 č. j. 24 Co 406/2016-292 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. září 2016 č. j. 10 C 37/2014-253, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Feuermanna, zastoupeného Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou, sídlem U Soudu 388/1, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen princip smluvní svobody podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a příkaz šetřit smysl a podstatu základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 4 Listiny. Dále jimi bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 37/2014, se podává, že původní žalobci Martin Hruška a Jana Hrušková se žalobou domáhali určení neexistence zástavního práva ke konkretizované bytové jednotce a k ní přináležejícím spoluvlastnickým podílům na budově a pozemku. Uvedené zástavní právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno k zajištění dluhu předchozí vlastnice bytu Markéty Müllerové ve prospěch stěžovatelky, jako úvěrující společnosti, kdy Markéta Müllerová větší část kupní ceny bytu hradila právě z úvěru. V průběhu řízení na místo shora jmenovaných žalobců vstoupil na jejich místo vedlejší účastník. Okresní soud rozsudkem ze dne 9. 9. 2016 č. j. 10 C 37/2014-253 určil, že zástavní právo uzavřené mezi stěžovatelkou, jako zástavní věřitelkou, a Českomoravským stavebním bytovým družstvem [(dále jen "družstvo"), pozn. na majetek družstva byl v roce 2011 prohlášen konkurs], jako zástavcem, k zajištění pohledávky ve výši 3 450 000 Kč s příslušenstvím, neexistuje a nevázne na bytové jednotce ani na příslušných spoluvlastnických podílech (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (II. výrok). Okresní soud shledal neplatnost zástavní smlouvy, jednak pro rozpor s kogentním ustanovením § 239 odst. 4 písm. i) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), jednak pro rozpor s dobrými mravy. Konkrétně konstatoval, že k uzavření zástavní smlouvy nedala souhlas členská schůze družstva, přičemž souhlas členské schůze byl nutný, a že Markéta Müllerová a Ing. Leo Vychodil (otec jejích dětí a někdejší ředitel družstva) jednali ohledně uzavření úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy se záměrem poškodit původní žalobce, neboť Markéta Müllerová neměla od počátku v úmyslu úvěr splácet. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") neshledal opodstatněným, a proto rozsudkem ze dne 30. 1. 2017 č. j. 24 Co 406/2016-292 rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok). Také krajský soud akcentoval, že nedostatek souhlasného rozhodnutí členské schůze družstva zakládá absolutní neplatnost zástavní smlouvy. 4. Stěžovatelčino dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2019 č. j. 21 Cdo 2230/2017-317 zamítnuto (I. výrok) a bylo jí uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro vyřešení právních otázek, zda se absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro nedostatek souhlasu členské schůze se zastavením bytové jednotky podle § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku mohou domáhat také jiné osoby než družstvo (a jeho členové), a zda se § 196a odst. 1 obchodního zákoníku použije také pro činnost družstva, avšak dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Nejvyšší soud se jednak ztotožnil s právním názorem krajského soudu a okresního soudu, a jednak dodal, že v posuzované věci závěr o absolutní neplatnosti smlouvy slouží nejen k ochraně původních žalobců (respektive jejich procesního nástupce - vedlejšího účastníka), kteří bytovou jednotku koupili od Markéty Müllerové, ale i k ochraně samotného bytového družstva, neboť při převodu bytové jednotky z Markéty Müllerové na původní žalobce byli tito nabyvatelé dle jejich tvrzení ujišťováni, že bytová jednotka není zatížena žádným zástavním právem, a to místopředsedou družstva a předsedkyní družstva (není tak vyloučeno, že by vedlejší účastník po zamítnutí žaloby na určení neexistence zástavního práva uplatňoval škodu způsobenou nepravdivým prohlášením i po bytovém družstvu). K tomu doplnil, že bylo především v zájmu stěžovatelky a rovněž v jejích možnostech, aby si jako profesionál v oblasti poskytování hypotečních úvěrů a uzavírání smluv k jejich zajištění před sjednáním předmětné zástavní smlouvy ověřila počet členů družstva a vyžádala si rozhodnutí jeho členské schůze podle § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63), v němž bylo podle stěžovatelky dovozeno, že i když při uzavření smlouvy dojde k porušení určitého zákonného příkazu nebo zákazu, lze smlouvu shledat neplatnou pouze tehdy, když účelem porušeného zákazu či příkazu byla ochrana legitimního zájmu osoby, která se této neplatnosti dovolává. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zároveň nikterak nezpochybňuje, že podle pro věc relevantního znění obchodního zákoníku do působnosti členské schůze družstva patřilo rozhodování o prodeji nebo jiných majetkových dispozicích s byty a souhlas členské schůze družstva při prodeji bytu Markétě Müllerové dán nebyl. Soudy však podle stěžovatelky vůbec nebraly v potaz, že účelem souhlasu členské schůze družstva je pouze ochrana družstva a zájmů jeho členů před svévolným jednáním statutárních orgánů, a nebyl proto důvod shledávat zástavní smlouvu v daném případě absolutně neplatnou. 6. Nadto původní žalobci (manželé Hruškovi) skutečnost, že byli předsedkyní družstva, respektive místopředsedou družstva, ujišťováni o neexistenci zástavního práva, v řízení před obecnými soudy nikterak neprokázali. Jde tedy podle stěžovatelky pouze o neprokázané tvrzení. Navíc jakékoliv hypotetické pohledávky dovozované z eventuálního nepravdivého tvrzení orgánů družstva, jsou podle stěžovatelky promlčeny, když žádná pohledávka nebyla přihlášena ani do konkursního řízení, v němž se družstvo v mezidobí ocitlo. Na druhou stranu sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že je podnikatelem a mohla si doložení souhlasu členské schůze družstva vyžádat. Podle rozhodné právní úpravy však sankcí za toto pochybení stěžovatelky není možnost kohokoliv dovolávat se absolutní neplatnosti zástavní smlouvy a neexistence zástavního práva pro případ, že takový souhlas nebyl dán. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zejména zdůraznil, že neplatnosti smluvního vztahu se může dovolávat i osoba, která není jeho účastníkem, pokud se i její právní sféry tento smluvní vztah také dotýká. Z uvedeného zároveň vyplývá, že ustanovení zakotvující neplatnost takového smluvního vztahu nemusí být určeno výhradně k ochraně té osoby, která se této neplatnosti dovolává. V nyní posuzovaném případě nelze podle Nejvyššího soudu vycházet ze stěžovatelkou zmiňované judikatury Ústavního soudu (tedy ani z nálezu sp. zn. II. ÚS 87/04), neboť není pochyb o tom, že zástavní smlouva byla v právě posuzovaném případě ve zřejmém rozporu s jednoznačným ustanovením obchodního zákoníku. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. 8. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nelze jemu ani okresnímu soud vytýkat, že neprovedly test proporcionality důsledků absence souhlasu členské schůze družstva s dispozicemi s jeho majetkem, neboť tento test byl proveden Nejvyšším soudem, a navrhl, ab