IV.ÚS 280/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 280/23 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2022 č. j. 28 Cdo 2984/2022-1087, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. června 2022 č. j. 84 Co 72/2022-1056 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. listopadu 2021 č. j. 20 C 72/2020-995, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Kateřiny Princové, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou, sídlem Balbínova 384, Příbram, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo "na vlastnictví" zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a že porušen byl i čl. 95 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejší účastnicí jako oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), smlouvu o bezúplatném převodu, jejímž předmětem byly v tomto výroku specifikované pozemky ve vlastnictví státu, které představovaly náhradu za pozemky nevydané z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě (tzv. náhradní pozemky) [výrok I], ohledně dalších konkrétních pozemků řízení podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil (výrok II) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení 144 280,93 Kč (výrok III). 3. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I [výrok I písm. a)], v napadeném výroku III jej změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení před okresním soudem, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici, činí 254 730 Kč [výrok I písm. b)], a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 48 367,33 Kč (výrok II). 4. Proti tomuto rozsudku, resp. jeho výroku I písm. a) brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243 odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 503,60 Kč. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka vytýká soudům, že vadně posoudily druh nevydaných pozemků jako stavebních. Poukazuje na provedené dokazování, ze kterého mělo vyplynout, že nevydané pozemky byly zastavovány postupně nejen v 70. letech, ale také až 80. a 90. letech 20. století, takže faktická výstavba na nich neproběhla podle zastavovacích a regulačních plánů Státní regulační komise z 30. let 20. století (dále jen "RP Smíchov" a "RP Košíře"), ale v rozporu s nimi, neboť ty počítaly s výstavbou rodinných domů, nakonec však zde byly postaveny např. sportoviště, dětské hřiště, rozvodna elektřiny nebo bytové panelové nebo řadové domy, také dopravní komunikace jsou často vedeny odlišně, než RP Smíchov a RP Košíře navrhovaly. Naopak nebylo prokázáno, že by stavební záměry byly realizovány s odkazem na rozhodnutí správních orgánů vycházejících z této dokumentace, ale dělo se tak převážně na základě územních plánů z roku 1964 a pozdějších. Ke změně charakteru nevydaných pozemků tedy došlo až po jejich přechodu na stát. Po roce 1960 do roku 1966 proběhla výstavba transformovny, která byla realizována na základě územního rozhodnutí z roku 1959 a její umístění bylo v rozporu s původním RP Smíchov. Letecké snímky území Smíchova a Košířů výstavbu v lokalitě, která je předmětem řízení, nezachycují, přičemž pomíjeny jsou snímky z roku 1966, které jsou nejvíce relevantní. 6. Stěžovatelka dále poukazuje na sdělení Komise pro investiční výstavbu ze dne 18. 9. 1967 ohledně pozemku parc. č. X1 v katastrálním území (dále jen "kat. úz.") Smíchov, z něhož vyplývá, že odbor výstavby vydal v roce 1965, tj. po datu odnětí, rozhodnutí o dočasném provizorním využití pozemku "X" jako tréninkové plochy fotbalového hřiště za podmínky jen drobných terénních úprav, přičemž připuštěna nebyla ani provizorní výstavba. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nešlo o stavbu v občanskoprávním smyslu, ale jen o terénní úpravu, stejně jako je umístění dětských prolézaček či pískoviště. Ani u pozemku PK X2 v kat. úz. Smíchov podle stěžovatelky nelze vnímat umístění jedné dočasné průmyslové stavby jako okolnost určující jeho stavební povahu. Odkázala-li vedlejší účastnice na oznámení o výkonu rozhodnutí ze dne 19. 12. 1973, nevyplývá z něho, že by tento pozemek byl celý určen k zastavění, a ani územní plány z let 1948, 1964 a 1971 zde bytovou výstavbu neplánovaly, o zastavění rodinnými domy bylo rozhodnuto až od roku 1976. S výše uvedenými námitkami, které zahrnovaly vyhodnocení charakteru hřišť představujících tzv. ostatní plochu, podle čehož měly být nevydané pozemky oceňovány, se soudy nevypořádaly, a tak jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. 7. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že na platnosti RP Smíchov a RP Košíře nic nezměnil zákon č. 84/1958 Sb., o územním plánování (dále jen "zákon č. 84/1958 Sb."), s tím, že nebyl dostatečně odůvodněn a její námitky nebyly vypořádány, takže jde o projev libovůle. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že v kontextu zvažovaných okolností tato námitka pozbývá závažnosti, navíc bylo-li prokázáno, že v období let 1959 až 1964 nebyla přijata pro danou lokalitu nová územně plánovací dokumentace a stavební závěry byly realizovány s odkazem na rozhodnutí příslušných správních orgánů. Takový závěr je však projevem libovůle, neboť nebylo doloženo žádné rozhodnutí vycházející z RP Smíchov a RP Košíře. Nebyly naplněny ani předpoklady § 12 zákona č. 84/1958 Sb., když nebylo v řízení předloženo rozhodnutí výkonného orgánu příslušného národního výboru, které se vydávalo, byl-li záměr stavbu realizovat. K rozhodnutí Odboru výstavby města a vodního hospodářství rady ÚNV hl. m. Prahy ze dne 24. 8. 1959 stěžovatelka uvedla, že se týkalo z hlediska místní příslušnosti jiné lokality, přičemž bylo třeba vydání rozhodnutí příslušného výkonného orgánu národního výboru, aby se i po roce 1959 mohlo nadále postupovat podle plánů bývalé Státní regulační komise. Případný závěr soudů o "automatickém" využití těchto plánů by tak byl podle stěžovatelky závěrem "extrémním". 8. Podle stěžovatelčina názoru RP Smíchov a RP Košíře mohly být platnou územně plánovací dokumentací jen do 31. 12. 1958, od 1. 1. 1959 nabyl účinnosti zákon č. 84/1958 Sb., který zrušil mj. § 19 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, ve znění pozdějších předpisů, jenž do té doby upravoval platnost Ministerstvem veřejných prací potvrzených regulačních a zastavovacích plánů. Vyhláška č. 144/1959 Ú. l., kterou se provádí zákon o stavebním řádu, pak stanovila, že od 1. 8. 1959 nebylo možné postupovat podle prováděcích předpisů k zákonu č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, tj. podle vyhlášky č. 709/1950 Ú. l., o podrobnějších předpisech pro pozemní stavby. Už od 1. 6. 1950 se předpokládal vznik nové územně plánovací dokumentace (§ 5 odst. 2 zákona č. 280/1949 Sb. ve spojení s § 16 odst. 1 vládního nařízení č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí), a i když k určování stavebních obvodů fakticky docházelo, nebylo prokázáno, že by tomu tak bylo v kat. úz. Smíchov a Košíře. 9. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že právní otázku, kterou v této souvislosti vymezila, nevypořádal. Má za to, že dovolání bylo přípustné, protože "nezáviselo jenom na extrémních skutkových závěrech, ke kterým dospěl odvolací soud", ale i na odlišném právním posouzení. 10. Stěžovatelka poukazuje i na rozpornost závěrů ohledně Směrného územního plánu hlavního města Prahy z roku 1948, který nebyl schválen a rovněž počítal s výstavbou na odňatých pozemcích, kdy krajs