IV.ÚS 2800/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2800/20 ze dne 18. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve Věznici Nové Sedlo, zastoupeného Mgr. Janem Hrudkou, advokátem, sídlem náměstí Starosty Pavla 5, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2020 č. j. 4 To 270/2020-39, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 1. 6. 2020 č. j. 2 PP 96/2020-31 zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve výměře šesti roků a šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 10. 2017 č. j. 1 T 78/2017-379 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018 č. j. 9 To 14/2018-402. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že po přezkoumání všech potřebných důkazů shledal, že vzhledem k tomu, že stěžovatel se v minulosti dopouštěl trestné činnosti pod vlivem návykových látek a ani protialkoholní ambulantní ochranné léčení k jeho nápravě nevedlo, neboť je začal opět užívat, a že závažnost jím páchaných trestných činů se zvyšovala a předchozí alternativní tresty neměly na něho žádný vliv, nelze učinit závěr, že se v budoucnu páchání trestné činnosti vyvaruje a povede řádný život. 3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 1. 7. 2020 č. j. 4 To 270/2020-39 podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost bezprostředně po jeho vyhlášení, kterou následně neodůvodnil. Z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž neshledal žádná pochybení. Za splněnou označil, stejně jako okresní soud podmínku vykonání poloviny z uloženého trestu odnětí svobody, zbylé dvě podmínky podmíněného propuštění však podle jeho názoru stěžovatel nesplňuje. K podmínce prokázání polepšení stěžovatele krajský soud doplnil, že při jejím zjišťování je nutno posuzovat celou dobu dosavadního výkonu trestu odnětí svobody. Z hodnocení vypracovaného Vězeňskou službou České republiky, Věznicí Nové Sedlo, vyplývá, že v roce 2017 stěžovatel hrubě porušil řád výkonu trestu, v roce 2018 neobdržel ani jednu pochvalu, teprve na konci dubna 2019 byl přeřazen do druhé prostupné skupiny vnitřní diferenciace a jen několik dní před podáním žádosti o podmíněné propuštění si vytvořil podmínky pro zařazení do skupiny první. Podle krajského soudu měl tedy stěžovatel donedávna ve výkonu trestu závažné nedostatky v dodržování vězeňského režimu a své povinnosti řádně neplnil, přičemž ani současný výkon trestu nelze považovat za nikterak nadstandardní či výjimečný (i když byl několikrát kázeňsky odměněn), aby svědčil o jeho skutečném polepšení ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud má za to, že aktuálně jde u stěžovatele o běžný a trestním zákoníkem předpokládaný a požadovaný způsob výkonu trestu, který nelze automaticky ztotožňovat s jeho polepšením jako jednou ze zákonných podmínek pro případné podmíněné propuštění. K podmínce vedení řádného života v budoucnu krajský soud zdůraznil, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody sice poprvé, ale že v minulosti byl čtyřikrát odsouzen pro majetkovou a násilnou trestnou činnost, a byť k těmto odsouzením již nelze aktuálně přihlížet, svědčí o tom, že výchovné ani alternativní tresty (ať již šlo o trest obecně prospěšných prací či o tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem jejich výkonu) neměly na stěžovatele žádný výchovný vliv, nesplnily účel a naprosto selhaly, neboť ho od páchání další trestné činnosti nedokázaly odradit. K tomu krajský soud dodal, že selhalo o protialkoholní ambulantní ochranné léčení, které bylo stěžovateli uloženo rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 1 T 69/2009. Přestože toto ochranné léčení vykonal, další trestné činnosti se dopustil opětovně v souvislosti se zneužíváním alkoholu. Nebylo ani nijak doloženo, že má stěžovatel na svobodě zajištěno stálé zaměstnání se mzdou, která by mu reálně umožnila vést řádný život, a že by mohl absolvovat protialkoholní léčbu v Praze, o níž projevil zájem, a která by byla mimo místo bydliště jeho matky, která mu přislíbila, že mu poskytne bydlení ve Slaném. Krajský soud dospěl na základě výsledků provedeného dokazování a ve shodě s názorem okresního soudu k závěru, že zjištěné skutečnosti signalizují takovou míru narušení stěžovatele, v důsledku níž nelze důvodně očekávat, že výkon pouze části trestu již splnil zákonem požadovaný účel, že u něj nehrozí recidiva trestné činnosti a že dalšího výkonu trestu není třeba. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud opřel své zamítavé rozhodnutí o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pouze o to, že u něj není splněna podmínka uvedená v § 88 odst. 1 trestního zákoníku, že v budoucnu povede řádný život. Zdůrazňuje, že proti usnesení okresního soudu podal stížnost, kterou následně podáním doručeným krajskému soudu dne 30. 6. 2020 (a následně i dne 1. 7. 2020 prostřednictvím datové schránky) blíže odůvodnil, avšak krajský soud se doplněním (odůvodněním) stížnosti nezabýval, čímž závažným způsobem porušil jeho procesní práva. Poukazuje na to, že v odůvodnění stížnosti navrhl vypracování znaleckého posudku za účelem zkoumání jeho osoby, zda splňuje podmínku vedení řádného života po případném podmíněném propuštění, a rovněž vyžádání aktualizované zprávy z věznice ohledně hodnocení jeho chování. Krajskému soudu rovněž vytýká, že oproti okresnímu soudu rozšířil i důvody pro zamítnutí jeho stížnosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu o důvod, že údajně nesplnil podmínku v podobě "polepšení se", k čemuž mu nebyla dána možnost se vyjádřit. Co se týče podmínky vedení řádného života v budoucnu, k tomu podle stěžovatele i krajský soud, ve shodě s postupem okresního soudu, pouze odkázal na jeho trestní minulost a vykonání protialkoholní léčby, což stěžovatel považuje za nedostatečné. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (pozn. N 4/84 SbNU 69, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podm