IV.ÚS 2800/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2800/22 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Pelanta, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2022 č. j. 30 Cdo 2447/2021-236, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2021 č. j. 36 Co 136/2020-202 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2020 č. j. 22 C 199/2017-172, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Shrnutí dosavadního řízení 2. Stěžovatel se u obvodního soudu vůči vedlejší účastnici domáhal přiznání tří nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"). Předně žádal nahradit nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč způsobenou porušením povinnosti vydat v přiměřené době rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 393/2009; s přihlédnutím k dobrovolnému plnění vedlejší účastnice stěžovatel později vzal žalobu zpět ohledně částky 63 000 Kč a naopak ji rozšířil o 21 375 Kč z důvodu prodlužující se délky soudního řízení. Dále se domáhal náhrady škody ve výši 22 506 Kč spočívající v nákladech vynaložených na zrušení nezákonného rozsudku pro uznání ze dne 2. 12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47 [a zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)]; v tomto rozsahu však vzal žalobu později zpět, neboť mu byl nárok přiznán v nalézacím řízení. Konečně stěžovatel požadoval náhradu škody ve výši 135 762 Kč představované náklady na právní zastoupení vynaloženými na procesní obranu před nesprávným úředním postupem, konkrétně nezákonně vedenou exekucí na podkladě výše uvedeného rozsudku pro uznání. Po změnách žaloby se tak stěžovatel domáhal částky v celkové výši 214 137 Kč s příslušenstvím. 3. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovateli byla způsobena nemajetková újma vlivem nejistoty ohledně výsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, za což stanovil přiměřené zadostiučinění v základní výši 150 000 Kč. Následně přihlédl ke konkrétním okolnostem případu, mimo jiné za pomoci kritérií stanovených § 31a odst. 3 OdpŠk. Výši kompenzace snížil o 30 % vzhledem ke složitosti řízení a naopak ji zvýšil o 10 % s ohledem na opožděné odškodnění stěžovatele; přiměřené zadostiučinění tak stanovil v celkové výši 120 000 Kč s příslušenstvím. Jelikož vedlejší účastnice podle zjištění obvodního soudu uhradila stěžovateli dobrovolně 86 625 Kč, zbývalo doplatit ještě 33 375 Kč. 4. Nárok na náhradu škody spočívající v nákladech exekučního řízení dle obvodního soudu stěžovateli nepříslušel. Exekuce byla zahájena na základě v té době vykonatelného rozsudku a rozhodnutí o nařízení exekuce nebylo nezákonným rozhodnutím. Nezákonnost nelze spatřovat ani v okolnosti, že exekuce byla následně zastavena, neboť vykonatelný titul v mezidobí odpadl, tj. podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). O nákladech rozhodl soudní exekutor tak, že je žádnému z účastníků exekučního řízení nepřiznal, a to nesprávně s odůvodněním, že stěžovatel náklady nepožadoval; toto usnesení nebylo zrušeno jako nezákonné a stěžovatel proti němu ani nepodal odvolání. Obvodní soud uzavřel, že podmínky odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk nebyly splněny; v té souvislosti odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, podle něhož v případě, kdy procesní předpis umožňoval náhradu nákladů řízení, avšak ta nebyla účastníkovi přiznána, není možné, aby se jí účastník domáhal cestou občanskoprávní žaloby. 5. Obvodní soud proto napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 33 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do zbývající částky 180 762 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 6. Stěžovatel se proti výroku II a III rozsudku obvodního soudu odvolal, městský soud se však ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením obvodního soudu a plně na ně odkázal. Svým napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. V rozsahu, v němž se dovolání týkalo nároku na náhradu nemajetkové újmy, je posoudil jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť výše zamítnuté části nároku činila pouze 45 000 Kč. Pokud jde o nárok na náhradu škody spočívající v nákladech exekučního řízení, závěry nižších soudů podle Nejvyššího soudu plně korespondují s jeho ustálenou rozhodovací praxí; jako nerelevantní posoudil argument, že v exekučním řízení se náklady nenahrazují podle úspěchu ve věci, nýbrž podle zavinění na zastavení exekuce. V nařízení předmětné exekuce nelze dle jeho názoru spatřovat nesprávný úřední postup, neboť řízení proběhlo v souladu s právními předpisy, jež předpokládají variantu, kdy je exekuční titul později zrušen, a upravují postup v řízení, včetně náhrady jeho nákladů. Nejvyšší soud poukázal na rozhodovací praxi, jež umožňuje podle OdpŠk nahradit náklady exekučního řízení při nesprávném vyznačení doložky právní moci; v takových případech však - na rozdíl od posuzované věci - exekuční titul vůbec neexistoval. Odmítl i stěžovatelův argument analogií s nahrazováním nákladů v trestním řízení, neboť se jedná o specifickou judikaturní výjimku, kterou nelze rozšiřovat na jiná řízení než přestupkové. Odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu, jež hovoří o nákladech řízení jako o škodě [např. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279)], nejsou případné, neboť se týkají situací, kdy zákon za splnění určitých podmínek zahrnuje náklady řízení pod náhradu škody (§ 31 OdpŠk); v posuzované věci však tyto podmínky splněny nebyly. Závěr z usnesení ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 1762/11 pak Ústavní soud vyslovil v rámci obiter dicta. Nejvyšší soud uzavřel, že oba soudy nižšího stupně zjevně vycházely z toho, že náklady, jejichž náhrady se stěžovatel domáhá, nelze považovat za náklady účelně vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí (exekučního titulu) nebo na nápravu nesprávného úředního postupu podle § 31 odst. 1 OdpŠk; takový závěr nebyl zpochybněn a argumenty týkající se výkladu § 31 odst. 2 OdpŠk nebyly pro posouzení dovolání významné. III. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel předně uvádí námitky proti postupu Nejvyššího soudu, jenž napadeným usnesením odmítl dovolání v části týkající se nároku na přiměřené zadostiučinění ve výši 45 000 Kč jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pro tzv. bagatelní výši nároku. V této souvislosti argumentuje, že takový postup by byl možný pouze za předpokladu, že by bylo o nároku rozhodnuto samostatným výrokem; obvodní soud však rozhodl o obou nárocích jediným výrokem (výrok II) a městský soud toto rozhodnutí potvrdil jako věcně správné. Stěžovatel následně argumentuje proti způsobu, jímž obvodní soud a městský soud vyložily pojem "složitost řízení", v důsledku čehož nedůvodně snížily základní částku přiměřeného zadostiučinění o 30 %. Vyjadřuje své přesvědčení, že předmětná věc byla po skutkové i právní stránce jednoduchá a nebyl důvod v ní nařizovat větší počet jednání a opakovaně rozhodovat ve více soudních instancích. 9. Druhý okruh stěžovatelových námitek směřuje proti zamítnutí nároku na náhradu škody představované náklady vynaloženými na právní zastoupení v exekučním řízení. Obecné soudy se dle názoru stěžovatele chybně zaměřily na posouzení zákonnosti usnesení exekutora o nákladech exekučního řízení a pominuly existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že stát vydal exekuční titul, jenž byl následně zrušen Ústavním soudem. Závěr, že předmětné exekuční řízení proběhlo v souladu s právními předpisy a nepředstavuje nesprávný úřední postup, považuje za formalistický a zjevně nespravedlivý; na podporu opačného