IV.ÚS 2800/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2800/23 ze dne 24. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Kseniy Remizové, zastoupené Mgr. Martinou Bechynskou, advokátkou, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 20 Cdo 877/2023-636 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 17 Co 328/2021-527, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Nikolaye Remizova, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že byla vydána v rozporu se základním právem stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právem na zachování procesní rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právem být slyšen a vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka současně žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť je přesvědčena, že výkon přiznaného oprávnění může pro stěžovatelku znamenat nepoměrně větší újmu, než jaká by vznikla odložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí jiným osobám včetně vedlejšího účastníka. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se domáhal uznání rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na Donu, Ruská federace, ze dne 19. 2. 2018 věc č. 2-904/2018, ve znění usnesení o opravě překlepu ze dne 13. 3. 2018 a ve spojení s usnesením odvolacího Rostovského oblastního soudu ze dne 31. 5. 2018 ve věci č. 33-9579/2018 (dále jen "cizí rozhodnutí"), jímž bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů tak, že podíly vedlejšího účastníka a stěžovatelky jsou shodně ve výši 1/2 na bytové jednotce č. X1, obec P. a k. ú. L. včetně příslušenství a na spoluvlastnickém podílu o velikosti 1/52 na nebytové jednotce č. X2, obec P. a k. ú. L. včetně příslušenství (dále jen "předmětné nemovité věci"). Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou bývalí manželé, oba občané Ruské federace, nyní znovu žijí a pracují v České republice. K okamžiku podání návrhu na vypořádání společného jmění manželů měl vedlejší účastník bydliště vedeno v Ruské federaci. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 č. j. 33 C 185/2020-175 zamítl návrh na uznání cizího rozhodnutí (I. výrok) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (II. výrok), neboť dospěl k závěru, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů byla nesprávně určena pravomoc ruských soudů, která je naopak dána českým soudům podle čl. 25 odst. 1 a 5 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních vyhlášené pod č. 95/1983 Sb., (dále jen "Smlouva"), z nichž vyplývá, že majetkové vztahy manželů se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají společné bydliště a je dána pravomoc orgánů smluvní strany, jejíž právní řád má být použit. Obvodní soud uzavřel, že cizí rozhodnutí není možné uznat z důvodu účelového obcházení kolizních norem vedlejším účastníkem, který dočasně změnil své bydliště, aby založil pravomoc ruských soudů [čl. 60 písm. e) Smlouvy]. 3. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2021 č. j. 17 Co 328/2021-232 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se cizí rozhodnutí uznává (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). Uvedl, že obvodním soudem správně zjištěné skutkové okolnosti připouštějí dvojí výklad, přičemž s přihlédnutím k zásadě presumptio boni viri nelze bez relevantního důvodu dát přednost výkladu, který vedlejšímu účastníkovi přičítá nepoctivé jednání v podobě obcházení zákona či mezinárodní smlouvy, naopak je nutné vyjít z toho, že není-li prokázán opak, každý jedná poctivě. 4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, kterému Nejvyšší soud vyhověl a rozsudkem ze dne 14. 6. 2022 č. j. 20 Cdo 1375/2022-307 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud městský soud zavázal, aby posoudil otázku pravomoci cizozemských soudů a zjistil, zda vedlejší účastník změnou bydliště účelově (ne)ovlivnil hraniční určovatele příslušné kolizní normy pro určení pravomoci ruských soudů. Uvedl, že bude nutné znovu důsledně zkoumat časovou souslednost mezi změnou bydliště vedlejšího účastníka a vedením cizího soudního řízení, a také musí soud posoudit, zda ze skutkových zjištění vyplývá úmysl vedlejšího účastníka v novém bydlišti v Ruské federaci trvale pobývat a zhodnotit jeho případnou motivaci vést řízení podle právní úpravy Ruské federace. Teprve na základě takto zjištěného skutkového stavu bude možné učinit právní závěr o (ne)dostatku dobré víry vedlejšího účastníka při změně bydliště a případně označit jeho jednání jako účelové. 5. Následně městský soud napadeným rozsudkem opět změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se cizí rozhodnutí uznává (I. výrok) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 12 804,50 Kč (II. výrok). Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku, po provedeném dokazování shledal, že odchod vedlejšího účastníka z České republiky zpět do Ruské federace v listopadu 2016 byl vážně míněnou změnou jeho bydliště, neboť rozpadem vztahu bývalých manželů došlo k relevantní změně poměrů, která byla objektivně způsobilá ovlivnit úmysly vedlejšího účastníka. Bez vlivu na konečný závěr o jeho prvotním úmyslu je skutečnost, že se vedlejší účastník následně do České republiky vrátil zpět, neboť tak učinil poté, co byl neúspěšný v řízeních před ruskými soudy, které určily bydliště jejich společného syna v místě bydliště stěžovatelky v České republice. Vedlejší účastník vážnost svého úmyslu vrátit se trvale do Ruské federace projevil také v dalších souvisejících řízeních a vyplývá rovněž z jednání samotné stěžovatelky, která považovala odchod vedlejšího účastníka za trvalý (tomu odpovídá například návrh na vydání předběžného opatření, který stěžovatelka podala, nebo vzájemné souhlasy rodičů s vycestováním syna na časově omezenou dobu). Městský soud také shledal, že vedlejší účastník tvrzenou výhodu změnou místa soudu nezískal, neboť ruské soudy se zabývaly vnosy do společného jmění manželů, přičemž stěžovatelka se řízení o vypořádání společného jmění manželů aktivně účastnila (včetně podání vzájemné žaloby), byť z jejího pohledu neúspěšně. 6. Městský soud shodně s obvodním soudem vyšel z § 16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a uvedl, že ve vztahu k předloženému cizímu rozhodnutí, které je podle své povahy rozhodnutím v majetkové věci, je možno vést zvláštní řízení o uznání tohoto rozhodnutí. Pravomoc soudů určil podle čl. 25 Smlouvy, neboť jde o majetkové vztahy manželů, přičemž tato právní úprava má přednost před (stěžovatelkou prosazovaným) čl. 37 Smlouvy, který se týká obecně vlastnického práva k nemovitým věcem. S ohledem na zjištěný skutkový stav městský soud aplikoval jako kolizní normu čl. 25 odst. 2 ve spojení s odst. 5 Smlouvy. Dospěl k jednoznačnému závěru, že pravomoc rozhodnout v posuzovaném řízení náležela ruským soudům, neboť stěžovatelka má bydliště na území jedné smluvní strany (České republiky) a vedlejší účastník na území druhé smluvní strany (Ruské federace). Mají-li přitom oba manželé stejné státní občanství (ruské), řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem té smluvní strany, jejímiž občany jsou. Městský soud také posuzoval namítaný nedostatek materiální vykonatelnosti cizího rozhodnutí spočívající v nedostatečné specifikaci předmětných nemovitých věcí i účastníků řízení a uvedl, že v tomto ohledu nejsou v řízení dány žádné pochybnosti o jakou konkrétní bytovou jednotku a podíl na ní jde, totéž platí ve vztahu k označení účastníků. 7. Stěžovatelka podala proti v pořadí druhému rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud shledal, že se městský soud zabýval namítanou časovou sousledností změny bydliště vedlejšího účastníka a dostatečným způsobem se vypořádal s motivem jeho návratu do České republiky, přičemž akceptoval závěr, že vedlejší